ECLI:CZ:US:2012:3.US.1144.12.1
sp. zn. III. ÚS 1144/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. ZIMULA s. r. o., se sídlem v Novém Jičíně, Bohuslava Martinů 1885/2, 2. Ing. J. Z. 3. L. Z., všech zastoupených Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou v Brně, Šumavská 35, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. února 2012 č. j. 5 Cmo 26/2012-89 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2011 č. j. 28 Cm 7/2011-67, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. března 2012 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"), a rovněž práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu 1 k Úmluvě).
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2011 č. j. 28 Cm 7/2011-67 stěžovatelům nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Důvodem byla především skutečnost, že stěžovatel 1. přes opakovanou výzvu soudu nedoložil svou majetkovou situaci, a tím mu znemožnil posoudit, jaké jsou jeho majetkové poměry, a zda splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen
"o. s. ř.").
Proti tomuto rozhodnutí, a to pouze do té jeho části, kterou nebyl osvobozen od soudních poplatků, podal stěžovatel 1. včas odvolání. Namítal, že mu výzva k doložení majetkových poměrů nebyla doručena na požadovanou adresu, ale předmětné doklady doloží do 29. 12. 2011. Nicméně Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 14. 2. 2012 č. j. 5 Cmo 26/2012-89 dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci představuje, ve smyslu ustanovení §72 odst. 3) zákona o Ústavním soudu, poslední procesní prostředek, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje, jelikož dovolání není v tomto případě, na základě §237 odst. 1 o. s. ř., přípustné.
Stěžovatelé spatřují porušení svých ústavně zaručených práv zejména ve skutečnosti, že jim obecné soudy nepřiznaly osvobození od soudních poplatků, přestože byly, podle jejich názoru, doloženy listiny, prokazující předpoklady pro aplikaci ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tudíž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základních práv či svobod, zaručených ústavním pořádkem (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Ústavními kautelami aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. se Ústavní soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) v této souvislosti uvedl, že "rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl". Daný názor potvrdil i ve své pozdější judikatuře. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 289/03 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) připomenul, že "se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků" a zdůraznil, že "zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti." Obdobné Ústavní soud posléze konstatoval i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 454/04 (dostupném na http://nalus.usoud.cz).
Uvedené právní názory Ústavního soudu plně dopadají i na posuzovanou věc. Plyne z nich rovněž závěr ve vztahu ke stěžovateli namítanému dotčení v základním právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jakož i vlastnickém právu (čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu 1 k Úmluvě). Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti. Dané okolnosti ale v rozhodované věci zjištěny nebyly.
Osvobození od soudních poplatků může být přiznáno výhradně za předpokladu, že takové opatření odůvodňují poměry účastníka a zároveň nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Pokud jde o prvý předpoklad, je nezbytné, aby účastník, který o osvobození od poplatku žádá, věrohodným způsobem doložil své osobní a majetkové poměry, což jsou hlediska, jimiž se soud při posouzení návrhu zabývá především, jakož případně i skutečnosti další.
Z napadených usnesení obecných soudů však Ústavní soud zjistil, že požadované doklady, jež by majetkové poměry stěžovatele 1. věrohodným způsobem prokazovaly, nebyly odvolacímu soudu až do jeho rozhodnutí ze dne 14. 2. 2012 doloženy, a to i přes skutečnost, že sám stěžovatel 1. se zavázal tak učinit do 29. 12. 2011.
Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého napadeného usnesení logicky a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů odvolání stěžovatele 1. zamítl a proč měl za to, že aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., jejímž výsledkem by bylo osvobození stěžovatelů od soudních poplatků, není v tomto případě namístě. Jeho postupu tedy nelze, podle přesvědčení Ústavního soudu, nic vytýkat.
Závěrem lze konstatovat, že napadená rozhodnutí obecných soudů nelze označit jako svévolná či excesivní a jimi provedenou interpretaci podústavního práva lze tudíž považovat za ústavně konformní. Obecné soudy svým procesním postupem a interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, jejichž porušení se v ústavní stížnosti dovolávali.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Ústavní soud konstatuje, že odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí je výjimečným opatřením, neboť odkladný účinek ústavní stížnosti je obecně vyloučen (§79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že jediným argumentem stěžovatelů pro zdůvodnění odložení vykonatelnosti napadaných rozhodnutí byla skutečnost, že dle názoru stěžovatelů požadovat soudní poplatek cca 106 000 Kč by pro ně znamenalo nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám, neshledal Ústavní soud odklad vykonatelnosti důvodným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu