ECLI:CZ:US:2012:3.US.1191.12.1
sp. zn. III. ÚS 1191/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky D. A., zastoupené JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou v Hodoníně, Národní tř. 71, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. června 2008 č. j. 16 C 619/2006-81 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2011 sp. zn. 38 Co 154/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí s odůvodněním, že jejich vydáním došlo k porušení jejích základních práv dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o zaplacení částky 1 574 664 Kč, jíž se stěžovatelka domáhala z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení po žalovaných jako vlastnících domu, specifikovaného v rozsudku. V ústavní stížnosti uvedla, že se jmenovanými uzavřela ústní dohodu, na základě které investovala do předmětného domu celkem částku 1 574 664 Kč a žalovaní se zavázali umožnit jí v domě doživotně bezplatně bydlet v rekonstruované části domu. Tato dohoda byla později, dle tvrzení stěžovatelky, zrušena a stěžovatelka se domáhala vydání bezdůvodného obohacení ze zrušené smlouvy.
Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že neprovedly jí navržené důkazy, přičemž zamítnutí jejích návrhů na provedení důkazů nijak neodůvodnily. Podle stěžovatelky se obecné soudy též náležitě nevypořádaly s její právní argumentací a rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatelka především nesouhlasí s právními závěry obecných soudů týkajícími se otázky promlčení jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení a otázky, zda příslib bydlení je možné považovat za jednostranný právní úkon. V napadených rozhodnutích spatřuje stěžovatelka existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.
Po přezkoumání napadených rozsudků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je polemika stěžovatelky se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy. Skutečnost, že proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu není přípustný další opravný prostředek, neznamená, že roli další přezkumné instance převezme bez dalšího Ústavní soud.
Tvrzení stěžovatelky o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich v napadených rozsudcích vyvozenými neodpovídá skutečnosti, což vyplývá z jejich obsahu. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Hodoníně zamítl žalobu stěžovatelky, aby 1. žalovaný byl povinen zaplatit stěžovatelce částku 787 332 Kč a 2. žalovaná tutéž částku.
K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně tak, že rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, v níž byla zamítnuta žaloba, aby 1. žalovaný zaplatil stěžovatelce částku 787 332 Kč, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I). Ve výroku II rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, v níž byla zamítnuta žaloba, aby 2. žalovaná byla povinna zaplatit stěžovatelce částku 787 332 Kč, změnil tak, že se zamítá žaloba, aby 2. žalovaná byla povinna zaplatit stěžovatelce částku 1 574 664 Kč (ke změně částky došlo v důsledku připuštění změny žaloby v průběhu jednání před odvolacím soudem). Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka vzala svou žalobu vůči 1. žalovanému zpět až v odvolacím řízení a 1. žalovaný proti zpětvzetí neměl námitek, postupoval podle §222a odst. 1 OSŘ a zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, v níž byla zamítnuta žaloba, aby 1. žalovaný byl povinen zaplatit stěžovatelce částku 787 332 Kč, a řízení v tomto rozsahu zastavil.
Po přezkoumání napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné. Odvolací soud potvrdil právní závěry soudu prvního stupně a dále dostatečně objasnil otázky týkající se odvolání příslibu bydlení stěžovatelky v předmětné nemovitosti (zejména ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení a jeho promlčení). Při svém rozhodování odvolací soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a vyvodil právní závěry, které náležitě a srozumitelně odůvodnil. Ve věci tedy Ústavní soud neshledal žádná pochybení, která by představovala porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Navíc v jeho kompetenci není přehodnocovat závěry krajského soudu v konkrétních detailech sporu. Pokud tedy stěžovatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, nezakládá to automaticky odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu