ECLI:CZ:US:2012:3.US.1195.10.1
sp. zn. III. ÚS 1195/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Peške, advokátem AK, se sídlem v Praze 3, nám. W. Churchilla 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2007 sp. zn. 68 Co 39/2007 a proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. 20 Cdo 4473/2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 4. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze a to pro porušení ústavního práva na soudní ochranu, zaručeného mu článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K porušení práva na soudní ochranu mělo podle názoru stěžovatele dojít tím, že soud odvolací a soud dovolací vadně interpretovaly ustanovení §27 odst. 2 a §52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), pokud dospěly k závěru, že soupis movitých věcí a jejich zajištění podle §66 odst. 1 exekučního řádu je oprávněn uskutečnit též vykonavatel exekutora a další zaměstnanci exekutora. Stěžovatel se domnívá, že tyto úkony je oprávněn provádět toliko exekutor.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení a z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 17 C 106/2005, který byl Ústavním soudem vyžádán, se zjišťuje:
Stěžovatel jako žalobce podal dne 21. 3. 2005 u Obvodního soudu pro Prahu 3 vindikační žalobu (ve smyslu §126 občanského zákoníku) na vydání dvaceti předmětů (obrazů a historické šavle) proti žalovaným 1) Mgr. R. V. a 2) E. J. Předměty, jejichž vydání se žalobce domáhal, mu byly dne 24. 2. 2005 sepsány a zajištěny uložením do exekučního skladu v rámci exekučního řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 Nc 6016/2004, ve věci oprávněné E. J. proti povinnému JUDr. J. Š. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel"). Sepsání a zajištění předmětů uskutečnil R. M., zaměstnanec soudního exekutora Mgr. R. V. Stěžovatel v podané žalobě namítal, že k sepsání a zajištění věcí podle §66 odst. 1 exekučního řádu je oprávněn pouze soudní exekutor, nikoliv jeho zaměstnanec; protože dovozoval, že mu věci byly odňaty nezákonným postupem (neoprávněnou osobou), domáhal se vydání (vrácení) věcí.
Obvodní soud pro Prahu 3 žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 17 C 106/2005 uložil prvému žalovanému Mgr. R. V. povinnost vydat žalobci označené předměty. Obvodní soud se ztotožnil s názorem žalobce, že zajištění věcí bylo nezákonné, protože zaměstnanec exekutora k němu nebyl oprávněn. Řízení proti druhé žalované E. J. bylo zastaveno, protože žalobce vzal žalobu proti ní zpět.
První žalovaný Mgr. R. V. podal proti prvoinstančnímu rozsudku odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2007 sp. zn. 68 Co 39/2007 změnil rozsudek soudu I. stupně a žalobu o vydání věcí zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že sepsání a zajištění věci patří mezi tzv. jednoduché úkony, jejichž provedením může soudní exekutor pověřit svého zaměstnance, jak to umožňuje ustanovení §27 odst. 2 exekučního řádu.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, v němž namítal nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jež spatřoval ve výše uvedeném závěru odvolacího soudu. Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 27. 1. 2010 č. j. 20 Cdo 4473/2007-94 dovolání zamítl podle ust. §143b odst. 2, odst. 6 o. s. ř. jako nedůvodné. Dovolací soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že posuzovaný úkon je jednoduchým úkonem, který může provést zaměstnanec exekutora; odvolal se mj. na analogickou interpretaci článku 1, odst. 1 instrukce z 21. 8. 1996 č. j. 1360/95-OOD, kterou Ministerstvo spravedlnosti vydalo Řád pro soudní vykonavatele.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření všech tří zúčastněných obecných soudů k ústavní stížnosti.
Odvolací soud a soud dovolací stručně zrekapitulovaly důvody svých rozhodnutí, na něž odkázaly a navrhly odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti. Naproti tomu prvoinstanční soud navrhl ústavní stížnosti vyhovět a napadená rozhodnutí zrušit pro porušení pravidel spravedlivého procesu, jež shledává v tom, že obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí nijak nevypořádaly s námitkou žalobce, uplatněnou v průběhu jednání soudu I. stupně, že v době, kdy exekuční sepsání a zajištění věcí bylo realizováno, dosud nebylo vykonatelné rozhodnutí, které mělo být podkladem výkonu.
Protože vyjádření obecných soudů neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by stěžovateli nebyly již známy z předchozího průběhu občanskoprávního sporu, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k eventuální replice.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje své argumenty, které uplatnil již v odvolacím a dovolacím řízení, aniž by k nim dodával jakékoli nové důvody ústavněprávní povahy. Závěru odvolacího a dovolacího soudu, totiž že exekuční sepsání a zajištění věcí provedené zaměstnancem exekutora bylo zákonné a tudíž vindikační žaloba nemohla být úspěšná, stěžovatel toliko vytýká, že takový závěr "je přinejmenším sporný". Takováto argumentace je ovšem zcela nedostatečná pro dovození protiústavnosti napadených soudních rozhodnutí.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že jako zvláštní orgán ochrany ústavnosti zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ke kasaci napadeného rozhodnutí může Ústavní soud přikročit toliko tehdy, pokud napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele, chráněná ústavními předpisy. V posuzovaném případě však k takovému porušení nedošlo.
Nelze vznést žádné ústavněprávní námitky proti závěru obecných soudů, že exekuční sepsání a zajištění věcí patří mezi tzv. jednoduché úkony, jejichž provedením může soudní exekutor pověřit svého zaměstnance, jak to umožňuje ustanovení §27 odst. 2 exekučního řádu. Protože exekutorem zvolený postup není nezákonný, nelze se vindikační žalobou domáhat vrácení zajištěných věcí. V daném případě obecné soudy napadená rozhodnutí řádně odůvodnily a Ústavní soud nemá, co by těmto závěrům z ústavního hlediska vytknul.
Je úkolem především Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu, aby ve smyslu ust. §12 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přispíval svým rozhodováním o mimořádných opravných prostředcích ke sjednocování rozhodovací činnosti soudů. Pokud jím podaná interpretace zákonných ustanovení nevybočuje z hranic vymezených ústavními předpisy, není dán důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
Toliko obiter dictum Ústavní soud dodává:
Lze konstatovat, že procesní postup, který stěžovatel zvolil ve sporu ke své ochraně, byl neúčinný a nezpůsobilý vést k efektivnímu přezkumu postupu exekuce. Je možno se domnívat, že efektivnějším postupem k ochraně zájmů stěžovatele mohlo být podání návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle ust. §268 o. s. ř., zvláště jestliže se stěžovatel domníval, že rozhodnutí, které mělo být podkladem výkonu, nebylo vykonatelné. Na tomto místě je třeba poukázat na klasickou právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt ("právo přeje bdělým, nechť si každý střeží svá práva"). Snaha "dohánět" tento laxní postoj cestou vindikační žaloby nebo dokonce až cestou ústavní stížnosti není za daných okolností vhodná.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu