ECLI:CZ:US:2012:3.US.1202.12.1
sp. zn. III. ÚS 1202/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. Č. a 2. K. Č., obou zastoupených JUDr. Miloslavem Novákem, advokátem v Teplicích, J. Suka 2504, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012 č. j. 22 Cdo 1384/2010-127, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. července 2009 č. j. 11 Co 244/2008-97 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. října 2007 č. j. 21 C 152/2006-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli zrušení shora označených rozhodnutí, vydaných v řízení o určení vlastnického práva k pozemku, ve kterém jako žalobci neuspěli. Stěžovatelé uvedli, že převzali nemovitosti, které jsou předmětem řízení, do svého vlastnictví, od roku 1966 je nerušeně užívali a obhospodařovali, přičemž nyní jsou konfrontováni se situací, kdy je jejich vlastnické právo zpochybňováno. Dobrá víra stěžovatelů, že jim předmětné nemovitosti skutečně patří, trvala nepřetržitě déle než 44 let a za tuto dobu zde nebyla jediná okolnost, která by jejich dobrou víru vyvracela. Stěžovatelé nesouhlasí s názorem obecných soudů, že se měli při koupi pozemků zajímat o jejich výměru. Uzavírají, že postupem obecných soudů byli zbaveni vlastnictví předmětných pozemků. Z těchto důvodů mělo dojít k porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu, práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek.
Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Teplicích zamítl žalobu na určení, že stěžovatelé jsou vlastníky pozemku, specifikovaného v rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ohledně výše nákladů, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že žalobě stěžovatelů nelze vyhovět. Tento závěr obecné soudy odůvodnily především tím, že předpokladem pro vydržení práva je skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. Posouzení dobré víry přitom nezávisí jen na subjektivním přesvědčení držitele, ale i na skutečnosti, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, měl nebo mohl mít pochybnosti, že užívaná plocha odpovídá ploše, která je skutečně v jeho vlastnictví. Jedním z hledisek pro posouzení dobré víry je poměr plochy užívané a plochy koupené. V daném případě stěžovatelé užívají bez právního důvodu plochu o výměře 403 m2, která svou výměrou odpovídá polovině plochy pozemků skutečně koupených. K tomu je v kupní smlouvě výměra předmětného pozemku již uvedena, a stěžovatelé tedy mohli, při zachování náležité opatrnosti, zjistit, že jimi užívaná plocha je o polovinu větší, než jakou skutečně koupili. Z tohoto důvodu, a s odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, obecné soudy obou stupňů dospěly k závěru, že stěžovatelé si tak měli a mohli být vědomi, že užívají pozemek podstatně větší, než jaký koupili.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl proto, že v dané věci neshledal, že by odvolací soud řešil právní otázku zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Vyložil, že napadený rozsudek odvolacího soudu řeší otázku dobré víry stěžovatelů v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud dále vyložil, že posouzení otázky, zda byli stěžovatelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku žalovaného patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumávat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená. V dané věci, s odkazem na svou judikaturu, dovolací soud dospěl k závěru, že soudy vyšly z individuálních okolností případu a jejich úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Závěrem svého odůvodnění dovolací soud zdůraznil, že ačkoli právní předpis neukládá povinnost ověřit rozlohu nabývaných pozemků, již dříve ve své judikatuře konstatoval, že "kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a rozhodně zde nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat" (rozsudek NS ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, publikovaný v informačním systému ASPI).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je polemika stěžovatelů s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry obecných soudů. Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě zopakovali argumenty, které uplatnili již v předchozích stadiích řízení.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud tedy není jen další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).
Po přezkumu ústavnosti řízení i napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se pečlivě zabývaly argumenty stěžovatelů a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, s odkazem na svou judikaturu, z jakých důvodů neshledal v dovolání stěžovatelů otázku zásadního právního významu. Pokud se stěžovatelé s právními názory obecných soudů neztotožňují, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu