ECLI:CZ:US:2012:3.US.1221.11.1
sp. zn. III. ÚS 1221/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Pozemkového fondu ČR, se sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3, zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem Na Florenci 1, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. února 2011 č. j. 30 Cdo 3298/2009-148, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2009 č. j. 25 Co 83/2009-106, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti a v jejích doplňcích stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4, čl. 90 věta první, čl. 95 odst. 1 věta před středníkem a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Po rekapitulaci průběhu a výsledku řízení vedeného před Okresním soudem v Jičíně pod sp. zn. 7 C 62/2008 stěžovatel obecným soudům vytýká, že soud prvního stupně nesprávně zamítl jeho žalobu, kterou se domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy, přičemž určil, že Česká republika je vlastnicí a stěžovatel správcem ve výroku specifikovaných pozemků a zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit v žalobě specifikované pozemky. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou odvoláním nedotčených výroků jako věcně správný potvrdil. Důvodem zamítnutí žaloby bylo zjištění, že stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy a důvodnou žalobu soud neshledal ani v požadavku uložení povinnosti žalovanému vyklidit předmětné pozemky. Podle petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil usnesení dovolacího soudu a rozsudek soudu odvolacího kromě části výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o určení, že Česká republika je vlastnicí a stěžovatel správcem specifikovaných pozemků.
Stěžovatel s rozhodnutím obecných soudů a s jejich právním názorem nesouhlasí, dovolacímu soudu pak vytýká, že se v odůvodnění svého rozhodnutí s jeho námitkami nevypořádal, nezabýval se však ani existující nejednotností rozhodování obecných soudů, resp. i téhož senátu dovolacího soudu "ve skutkově a právně totožných věcech". Zásah dovolacího soudu byl podle názoru stěžovatele nezbytný také proto, že projednávaná věc má údajně judikatorní přesah do další rozhodovací činnosti soudů ve věcech týkajících se vrácení plnění z neplatné smlouvy. Stěžovatel argumentuje rozdílným výkladem ustanovení §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), které "žádné výjimky z povinnosti vrátit si navzájem svá plnění pro účastníky neplatné smlouvy nestanoví"; nemohou být proto založeny ani soudem. V otázce vrácení plnění z neplatné smlouvy je údajně nezbytný zásah ze strany Ústavního soudu, který by měl rozhodování obecných soudů i soudu dovolacího svým rozhodnutím "sjednotit".
II.
Jak Ústavní soud zjistil, Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 14. 11. 2008 č. j. 7 C 62/2008-69 žalobu stěžovatele v části, domáhající se určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřenou s žalovaným D. Z. (dále jen "žalovaný"), jejímž předmětem byly pozemky specifikované v předmětné žalobě a v části o uložení povinnosti žalovanému tyto pozemky vyklidit, zamítl. Stěžovatel byl úspěšný, pokud se týká určení, že Česká republika je vlastnicí a stěžovatel správcem předmětných pozemků. Důvodem nevyhovění žalobním návrhům bylo zjištění soudu prvního stupně, že stěžovatel neprokázal jakékoliv zásahy žalovaného do vlastnického práva stěžovatele a žaloba na vyklizení nebyla důvodná, neboť nebylo soudy zjištěno, že by žalovaný předmětné pozemky fakticky držel.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 4. 2009 č. j. 25 Co 83/2009-106 v zamítavé části výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Úspěch v předmětném řízení by podle jeho názoru předpokládal současné naplnění tří podmínek - aktivní legitimace stěžovatele k takovému žalobnímu návrhu, zasahování žalobce do vlastnických práv k předmětným pozemkům, přičemž takové zásahy žalovaného by musely být neoprávněné. Posledně uvedené předpoklady v projednávané věci nebyly naplněny, resp. ze strany stěžovatele nebyly ani tvrzeny. Odvolací soud zdůraznil, že k uložení povinnosti protokolárně předmětné pozemky předat není opora v zákoně (§126 odst. 1 OZ).
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 2. 2011 č. j. 30 Cdo 3298/2009-148 dovolání stěžovatele odmítl, přičemž uvedl, že stěžovatel v dovolání směřujícím proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, pokud jde o uplatněný dovolací důvod nijak nevymezil, nekonkretizoval okolnosti, které by prokazovaly naplnění dovolacího důvodu, jehož se dovolává. Za situace, v níž stěžovatel v dovolání neuvedl ani údaje o tom, v jakém rozsahu či z jakých důvodů napadá rozhodnutí odvolacího soudu, jde podle dovolacího soudu o vadu podání, kterou může dovolatel odstranit jen v zákonné lhůtě z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu. Protože stěžovatel spojil zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu s řešením právní otázky týkající se vydání držby nemovité věci, která však při rozhodování odvolacího soudu ve věci samé nebyla určující, nezabýval se dovolací soud takto vymezenou otázkou a konstatoval, že odvolací soud při řešení právní otázky vyklizení předmětných pozemků vycházel z platné judikatury Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud rovněž nepřitakal tvrzení stěžovatele, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil otázku týkající se výkladu procesně právního předpisu, která by měla mít po právní stránce zásadní význam. Ze všech výše vyložených důvodů dovolací soud dovolání odmítl.
III.
Stěžovatel ve svém doplnění ústavní stížnosti ze dne 27. 5. 2011 poukazuje na řadu judikátů, které podle jeho názoru mění dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ohledně výkladu ustanovení §457 OZ. V této souvislosti i v dalším doplnění ze dne 3. 1. 2012 poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2011 sp. zn. 26 Cdo 3847/2009, jehož závěry údajně znamenají zásadní průlom do posuzování povahy a rozsahu synallagmatického závazku a žádá, aby k nim Ústavní soud přihlédl.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právním názorem obecných soudů, včetně soudu dovolacího, přičemž stěžovatel i přes obsáhlé odůvodnění usnesení dovolacího soudu setrvává na svém právním názoru, že ve smyslu ustanovení §457 OZ v případě neplatné či zrušené kupní smlouvy je každý z účastníků povinen vrátit vše, co podle ní dostal, což údajně znamená, že i když není důvod v konkrétní věci pro rozhodnutí soudu o vyklizení, je kupující povinen předmětné pozemky prodávajícímu vrátit (vydat).
Nejprve považuje Ústavní soud za nutné znovu připomenout, že ve své již ustálené judikatuře mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutné vycházet z teze, podle níž Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze ho proto považovat za další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Z hlediska námitek stěžovatele v projednávané věci jde především o otázku výkladu jednoduchého práva, což v zásadě spadá do působnosti obecných soudů. Ústavní soud k otázce interpretace a aplikace norem jednoduchého práva uvádí, že by byl v takovém případě oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by nesprávná interpretace a aplikace norem jednoduchého práva dosáhla v konkrétní věci ústavně právní relevance. Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu jde o případy, ve kterých ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01, publikovaný ve Sb. n. u., sv. 25, str. 287), případy konkurence interpretačních alternativ, kdy dochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, či případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, rovněž dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, k žádnému z takových případů v projednávané věci nedošlo.
Stěžovatel nesouhlasí především s právním názorem obecných soudů a soudu dovolacího, že žaloba o vyklizení předmětných pozemků nebyla v projednávané věci důvodná, neboť stěžovatel v průběhu řízení netvrdil (a ani neprokazoval) jakýkoliv zásah žalovaného do jeho vlastnického práva, tím méně pak, že šlo o zásahy neoprávněné. Jak již konstatoval dovolací soud, v projednávané věci bylo určeno, že Česká republika je vlastnicí a stěžovatel správcem předmětných pozemků. Tento výrok znamená nápravu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Pokud by docházelo k neoprávněným zásahům do vlastnického práva státu, měl by stěžovatel nepochybně možnost se domáhat ochrany pozemků svěřených mu do správy podáním vlastnické žaloby (ve smyslu ustanovení §126 OZ). Stěžovatel však v projednávané věci netvrdil, že ze strany žalovaného k neoprávněným zásahům dochází. Z tohoto důvodu stěžovatelem formulovaný žalobní návrh neměl oporu ve skutkových zjištěních obecných soudů a žaloba (nejen) v této části musela být zamítnuta.
Jestliže se stěžovatel hodlal v pravomocně skončeném řízení domoci uchopení držby nemovité věci, pak bylo nutné, jak správně podotkl dovolací soud, formulovat žalobní návrh tak, aby obsahoval jak povinnost žalovaného stěžovatelem označené nemovitosti vyklidit, tak i předat jejich držbu. Tato formulace žalobního návrhu stěžovatelem splněna nebyla.
I když stěžovatel, jak v ústavní stížnosti, tak i v jejích doplňcích poukazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že v právním názoru na výklad uvedené problematiky dochází k výrazným posunům, Ústavní soud tento názor stěžovatele nesdílí. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1496/11, výklad jednoduchého práva a zejména sjednocování judikatury obecných soudů přísluší právě Nejvyššímu soudu (ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Nelze totiž přehlédnout, že stěžovatel srovnává rozhodnutí dovolacího soudu bez ohledu na skutkové okolnosti konkrétní věci a celkové souvislosti případu, čímž zjevně nemůže dospět k objektivnímu a obecně použitelnému závěru. Ústavní soud rovněž nesouhlasí s námitkou, že dovolací soud se nezabýval řádně jeho dovoláním a že se nevypořádal s jeho námitkami. Dovolací soud v napadeném usnesení podrobně vysvětlil, z jakých důvodů nemůže dovolání obstát; v tomto směru lze odkázat na podrobné odůvodnění usnesení dovolacího soudu.
Ze všech výše vyložených okolností Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelem uváděná ústavně zaručená práva a svobody a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení proto odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu