ECLI:CZ:US:2012:3.US.1261.12.1
sp. zn. III. ÚS 1261/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky ELQA, s. r. o., IČ 49977121, se sídlem Kuřim, Blanenská 1856, zastoupené JUDr. Petrem Fialou, advokátem v Brně, Mezníkova 273/13, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2010 č. j. 14 Cmo 117/2010-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 6. 4. 2012 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označeného rozsudku s tím, že postupem Vrchního soudu v Olomouci (dále též jen "vrchní soud") jako soudu odvolacího, jakož i postupem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") jako soudu prvního stupně došlo k porušení jejího práva zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 2. 2010 č. j. 43 Cm 101/2008-53 bylo k žalobě stěžovatelky uloženo žalované AGROAD, s. r. o., zaplatit 300 000 Kč s příslušenstvím. Napadeným rozsudkem vrchního soudu byl na základě odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2012 č. j. 23 Cdo 4891/2010-114 předchozí rozsudek odvolacího soudu zčásti zrušil (konkrétně v té jeho části, kde bylo rozhodnuto o částce 200 000 Kč), ve zbývající části pak předmětné dovolání [jako nepřípustné ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")] odmítl. Posledně uvedený rozsudek v jeho "odmítavé" části napadla stěžovatelka ústavní stížností, ta však byla ze strany Ústavního soudu usnesením ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 1262/12 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
V ústavní stížnosti stěžovatelka upozorňuje na výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu, z něhož plyne, že žalovaná částka 300 000 Kč se skládá ze dvou nároků se samostatným skutkovým základem, a vyvozuje z toho, že ohledně částky 100 000 Kč rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, neboť v prvním stupni měl rozhodovat okresní, a nikoliv krajský soud [§9 odst. 1 písm. r) bod 6 o. s. ř.]. V této souvislosti poukazuje na §104a o. s. ř. s tím, že postup předpokládaný v daném ustanovení nebyl ze strany obecných soudů dodržen, jakož i na čl. 38 odst. 1 Listiny, zakotvující princip zákonného soudce, do jehož rámce je nezbytné dle jejího názoru zahrnout i dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudů, který brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnit výsledek rozhodování. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti současně ohrazuje proti tvrzení Nejvyššího soudu, že oba zmíněné nároky byly spojeny do jednoho řízení, s odůvodněním, že žádné rozhodnutí soudu ve smyslu §112 o. s. ř. nebylo učiněno, navíc nelze spojit ke společnému projednání věci, jestliže každá z věcí věcně přísluší jinému soudu. Jde-li o formální podmínky přípustnosti ústavní stížnosti, stěžovatelka má za to, že ji podala včas, neboť vycházela z nesprávného poučení vrchního soudu, dle něhož je dovolání proti jeho rozsudku přípustné, a proto podala (nejprve) dovolání.
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze. Tento účastník řízení uvedl, že ke dni zahájení řízení rozhodovaly soudy otázku věcné nepříslušnosti při spojení více nároků do jedné žaloby nejednotně a že on ji řešil ve prospěch zásady hospodárnosti řízení, námitku věcné nepříslušnosti pak označil za účelovou s tím, že ji stěžovatelka uplatňuje až po neúspěchu v řízení a snaží se tím dosáhnout obnovení řízení. Dále Ústavní soud požádal o vyjádření vedlejšího účastníka, obchodní společnost AGROAD, s. r. o., jenž rovněž označil stěžovatelčino tvrzení, jímž ex post napadá rozsudek vrchního soudu, za účelové, neboť to byla ona, kdo podáním žaloby založil příslušnost krajského soudu a kdo neměl před jednáním u soudů obou stupňů stran příslušnosti žádné námitky.
Tato vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce k eventuální replice. V ní stěžovatelka znovu poukazuje na povinnost soudů zkoumat věcnou příslušnost z úřední povinnosti, na vznik dle jejího názoru paradoxní situace, kdy jí v jedné věci bylo Nejvyšším soudem dáno za pravdu, ve druhé prakticky totožné věci bylo dovolání odmítnuto, a na to, že jí nemůže být k tíži účastníkem řízení zmíněné nejednotné rozhodování. Vada, kterou je dané soudní řízení zatíženo, jak dále uvádí, rozhodně nemůže být přičítána jí, přičemž odmítá, že by šlo o účelovou námitku, s tím, že se pochybení dopustily obecné soudy, nikoliv ona.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že tomu tak není. Jde-li o otázku "včasnosti" podání ústavní stížnosti, má Ústavní soud - ve shodě s názorem stěžovatelky - za to, že počátek běhu lhůty k jejímu podání lze odvíjet (až) od doručení shora zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť poučení o možnosti podání dovolání v napadeném rozsudku vrchního soudu je nepřesné, resp. není kompletní. Současně však je Ústavní soud názoru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Odhlédne-li Ústavní soud od skutečnosti, že jde - vzhledem k výši částky (100 000 Kč), která je zde předmětem sporu - o tzv. bagatelní věc, která zpravidla nemůže mít přesah do ústavněprávní roviny (srov. např. usnesení ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 654/12, dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz), musí vzít v úvahu, že se obdobnou věcí již zabýval ve svém usnesení ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 747/12, kde v reakci na námitku věcné nepříslušnosti soudu, resp. námitku, že nebyla "dořešena řádně otázka věcné příslušnosti soudu, když ve stejné věci bylo rozdílně rozhodnuto usnesením [v]rchního soudu ... o zcela jiné věcné příslušnosti", upozornil, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, že by tuto námitku uplatnil v řízení u obecných soudů či že by podal ústavní stížnost v dílčí otázce věcné příslušnosti, načež (Ústavní soud) konstatoval, že rozhodování o posouzení námitky věcné nepříslušnosti směřuje k tomu, aby ve věci rozhodly věcně příslušné soudy, nikoliv aby tato námitka byla uplatňována a přezkoumávána až podle toho, zda účastníkům vyhovuje pravomocné rozhodnutí sporu, či nikoliv, a danou námitku proto neshledal důvodnou.
Tyto závěry lze vztáhnout na nyní posuzovanou věc, neboť stěžovatelka v daném ohledu žádnou námitku v řízení před soudem prvního stupně či soudem odvolacím nevznesla, naopak ona sama uplatnila dva samostatné nároky u krajského soudu prostřednictvím jedné žaloby, přičemž ještě v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 1262/12, směřující proti shora označenému rozsudku Nejvyššího soudu, prosazovala názor, že šlo o nárok jediný, a ostatně ani dřívějšímu právnímu názoru vrchního soudu, jak zmiňován v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, nelze - zvláště pak za daných okolností - upřít racionální jádro (byť se tento názor nakonec ukázal jako nesprávný); skutečnosti, že by ze strany těchto soudů mohlo jít o účelovou manipulaci, tak nic nenasvědčuje.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu