ECLI:CZ:US:2012:3.US.1308.12.1
sp. zn. III. ÚS 1308/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem v Ostravě, Poštovní 2, proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. srpna 2011 č. j. 5 E 92/2011-18 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2011 č. j. 66 Co 901/2011-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se návrhem ze dne 27. 6. 2011, který byl doručen Okresnímu soudu ve Vsetíně dne 28. 6. 2011, domáhala nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného k uspokojení své pohledávky ve výši 62 436 Kč. Podáním ze dne 14. 7. 2011 vzala stěžovatelka podaný návrh zpět s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka byla dne 28. 6. 2011 zaplacena. Okresní soud ve Vsetíně ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl v souladu s ustanovením §286 odst. 1 písm. c) OSŘ o zastavení řízení a rozhodl o povinnosti povinného zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení.
Proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně do výroku o nákladech řízení podali odvolání stěžovatelka i povinný. Stěžovatelka v odvolání namítala, že okresní soud chybně aplikoval ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb., při stanovení výše odměny jejího právního zástupce. Poukázala dále na to, že v předmětné věci mělo dojít k zastavení vykonávacího řízení, nikoli k zastavení výkonu rozhodnutí, který dosud nebyl nařízen. Výkon rozhodnutí měl být zastaven podle §96 odst. 2 OSŘ ve spojení s §254 odst. 1 OSŘ, a tomu měl také odpovídat výpočet paušální odměny za právní zastoupení. Povinný ve svém odvolání namítal, že vykonávaná povinnost mu byla uložena rozsudkem okresního soudu s tím, že povinnost k plnění mu byla určena ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Rozsudek nabyl právní moci dne 24. 6. 2011, lhůta plnění uplynula dne 27. 6. 2011. Celá částka byla na účet právního zástupce oprávněné zaplacena dne 28. 6. 2011. Žaloba stěžovatelky byla přitom sepsána již dne 27. 6. 2011 a v tento den byla odeslána k soudu, ačkoli lhůta k plnění ještě neuplynula. Takový výkon práva považoval za šikanózní, v rozporu s dobrými mravy. Navrhl proto, aby s poukazem na §150 OSŘ nebyla náhrada nákladů řízení stěžovatelce přiznána, neboť podání jejího návrhu bylo nedůvodné.
Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I). Ve výroku II rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit povinnému k rukám jeho právní zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 1 600 Kč. Odvolací soud uvedl, že exekučním titulem v dané věci je rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 19. května 2011 č. j. 13 C 74/2006-17, ve kterém byla povinnému uložena povinnost zaplatit stěžovatelce a další fyzické osobě na náhradě nákladů řízení částku 124 872 Kč k rukám jejich právního zástupce. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 24. 6. 2011. Podle odvolacího soudu je třeba o nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodnout podle §254 odst. 1 OSŘ a §146 odst. 2 věty první OSŘ. Procesní zavinění odvolací soud shledal na straně stěžovatelky, neboť podala návrh na výkon rozhodnutí dne 28. 6. 2011, tedy v den, kdy vymáhaná pohledávka byla povinným splněna, a to vkladem hotovosti ve prospěch právního zástupce oprávněné. Odvolací soud dospěl k závěru, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebyl stěžovatelkou podán důvodně a zpětvzetím tohoto návrhu stěžovatelka zavinila, že řízení muselo být zastaveno, a je tak povinna hradit náklady řízení povinnému. Vzhledem k tomu, že povinnému v řízení před soudem prvního stupně žádné náklady nevznikly, odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s uvedeným závěrem odvolacího soudu a tvrdí, že nemá oporu ve skutkovém stavu a představuje libovůli. Namítá, že její návrh na výkon rozhodnutí byl doručen soudu dne 28. 6. 2011 v 7.30 hodin, tedy v době, kdy již byl exekuční titul vykonatelný, a povinným nebylo plněno. Podrobně rozebírá skutečnosti, které by měly vést k posouzení jejího návrhu jako důvodného, kdy povinný plnil až po jeho podání. Stěžovatelka dále setrvává na své polemice s výší stanovených nákladů řízení před soudem prvního stupně, kterou předestřela již ve svém odvolání.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, jestliže by došlo rozhodnutím obecného soudu k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). O takovou situaci se ve zkoumaném případě nejedná.
Po přezkoumání ústavnosti stěžovatelkou napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že v této věci obecné soudy, při rozhodování o náhradě nákladů řízení, které bylo zastaveno v důsledku zpětvzetí návrhu stěžovatelky, nevybočily ze standardního výkladu ustanovení občanského soudního řádu. V podrobnostech stačí odkázat zejména na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v němž tento soud srozumitelně objasnil, z jakých důvodů považoval návrh stěžovatelky na nařízení výkonu rozhodnutí za nedůvodný. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení mělo charakter takového procesního excesu, v jehož důsledku by došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky. Navíc předmětná výše náhrady nákladů řízení se pohybuje na hranici tzv. bagatelních částek, které zpravidla pro svůj význam (výši) nejsou schopny dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že uvedené principy, týkající se přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení a tzv. bagatelních částek, vyplývají z jeho konstantní judikatury (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1325/11, I. ÚS 2752/11, II. ÚS 2187/11 a III. ÚS 2546/11, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu