ECLI:CZ:US:2012:3.US.1320.12.1
sp. zn. III. ÚS 1320/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem v Praze 2, Ječná 548/7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2012 č. j. 12 Cmo 366/2011-63 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2011 č. j. 24 Cm 41/2009-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností bez data, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. dubna 2012, a doplněnou podáním ze dne 24. dubna 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s odepřením základních práv na rovnost a právní pomoc, zakotvených v čl. 3 odst. 1 Listiny, resp. čl. 37 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, stěžovatel poté, co byl ve věci dne 18. 3. 2009 vydán směnečný platební rozkaz č. j. 24 Cm 41/2009-9, podal proti němu námitky a následně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů. Městský soud v Praze však usnesením ze dne 19. 9. 2011 č. j. 24 Cm 41/2009-57 předmětný návrh zamítl, jelikož stěžovatel neprokázal, že zákonné předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů, ve smyslu §30 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jsou u něj splněny. Důvodem byla především skutečnost, že stěžovatel nedostatečně vyplnil Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech.
Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele shora uvedené rozhodnutí městského soudu potvrdil usnesením ze dne 4. 1. 2012 č. j. 12 Cmo 366/2011-6. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že majetkové poměry stěžovatele (§30 o. s. ř. ve spojení s §138 o. s. ř.) nelze mít za dostatečně doložené. Vrchní soud v Praze dále dovodil, že s ohledem na charakter dané věci nebylo k ochraně zájmů stěžovatele nezbytné ustanovit mu zástupce z řad advokátů.
Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze je ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, jelikož dovolání není v tomto případě, na základě §237 odst. 1 o. s. ř., přípustné.
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména ve skutečnosti, že napadená rozhodnutí obecných soudů nebyla, podle jeho přesvědčení, podpořena žádným důkazem, a tudíž jsou nepřezkoumatelná. Pokud se jedná o Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, má stěžovatel za to, že pokud jej dle názoru soudu prvního stupně nevyplnil dostatečně, mělo být postupováno podle §43 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel rovněž poukazuje na tzv. negativní důkazní teorii, když uvádí, že důkaz o své nemajetnosti nemůže předložit. Je naopak povinností soudu dokázat stěžovateli, že má dostatečný majetek, aby si mohl právní pomoc hradit ze svých vlastních prostředků. Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zastoupení advokátem není k ochraně jeho zájmů v předmětném směnečném řízení potřeba.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Především je Ústavní soud nucen konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení občanského soudního řádu, tedy jednoduchého práva, obecnými soudy, když má stěžovatel za to, že soudy obou stupňů v jeho věci nesprávně zhodnotily naplnění podmínek daných ustanovením §30 o. s. ř. Takto pojatá ústavní stížnost, v níž obsažené námitky se v podstatě shodují s námitkami uplatněnými již v řízení před obecnými soudy, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví.
Ústavní soud přitom v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody, zaručených ústavním zákonem.
To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 a nález II. ÚS 444/01, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem v rozhodované věci zjištěno nebylo.
Ze spisového materiálu, konkrétně z odůvodnění obou napadených usnesení, Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně i soud odvolací návrh stěžovatele na ustanovení zástupce řádně přezkoumaly a neshledaly jej důvodným, neboť dospěly k závěru, že stěžovatel nedostatečně doložil své majetkové poměry a rovněž se nejednalo o věc skutkově či právně natolik složitou, aby ochrana jeho zájmů vyžadovala postup dle ustanovení §30 odst. 2 o. s. ř. Svá rozhodnutí také ústavně konformním způsobem odůvodnily. Nelze proto, pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), na jehož základě je výlučně založena ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, obecným soudům ničeho vytknout, zvláště neuvádí-li sám stěžovatel žádné konkrétní skutečnosti, které by měly vést k závěru, že k ochraně jeho zájmů bylo potřebné ustanovit mu zástupce z řad advokátů.
Ústavní soud tedy v dané věci poté, co se přesvědčil, že obecné soudy při rozhodování o návrhu na ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř. vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu a nezjistil extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými ani právními závěry obecných soudů, neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do jejich nezávislého rozhodování. Není totiž porušením práva na právní pomoc, zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny zákonné podmínky, dané ustanovením §30 o. s. ř. (srov. nález sp. zn. I. ÚS 684/05, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu