ECLI:CZ:US:2012:3.US.1332.12.1
sp. zn. III. ÚS 1332/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Noskem, advokátem v Náchodě, Palachova 1742, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. června 2011 č. j. 17 Co 536/2010-1338 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2012 č. j. 28 Cdo 2774/2011-1364, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv, a to zejména porušení čl. 4 Ústavy, dále čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. práva na spravedlivý proces.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 27. května 2010 č. j. 5 C 34/2005-1291 zastavil řízení o části žaloby, kterou se stěžovatel domáhal, aby byla právnímu předchůdci žalovaného 1) uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu podle zákona č. 87/1991 Sb. o vydání (ve výroku označených) nemovitostí (výrok I). Řízení zastavil i v části o určení, že žalobce je vůči žalovanému 2) oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. (výrok II), v části o uložení povinnosti žalovanému 1) uzavřít se žalobcem dohodu podle zákona č. 87/1991 Sb. o vydání (ve výroku číselně označených) pozemků v katastrálním území N. žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV, V a VI).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. června 2011 č. j. 17 Co 536/2010-1338 rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I, III, IV, V a VI potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). K věci samé - požadavku na uzavření dohody o vydání pozemků - vzal za prokázané, že V. a M. B. - D. jako podíloví spoluvlastníci předmětných nemovitostí uzavřeli dne 26. 10. 1946 s B. S. (kupujícím) smlouvu trhovou, jejímž předmětem byly nemovitosti zapsané v knihovní vložce č. X, o něž jde v tomto řízení. Na základě smlouvy se však otec stěžovatele vlastníkem nemovitostí nestal, neboť po uzavření smlouvy nedošlo ke vkladu vlastnického práva do pozemkové knihy (k intabulaci podle §431 Obecného zákoníku občanského, publikovaného pod č. 946/1811 Sb. z. s. - dále jen "o. z. o."). Rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 8. 6. 1949 č. j. 5260/46-IX/A-22 pak stát rozhodl o výkupu nemovitostí od jejich vlastníků, V. a M. B. - D., podle §10 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformně, se zápisem výkupu do pozemkové knihy k 6. 4. 1950; tím vlastnické právo k nemovitostem přešlo na stát. Jelikož nešlo o nemovitosti sloužící zemědělské výrobě, nýbrž k poskytování pohostinských služeb a ubytování (Lázně Rezek), nemohl se otec stěžovatele stát jejich vlastníkem ani podle ustanovení §1 odst. 9 zákona č. 46/1948 Sb. Ačkoliv odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - pokládal žalobu o nahrazení projevu vůle žalované 1) k uzavření dohody o vydání věci podle §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, za včas podanou, stejně jako soud prvního stupně dovodil, že stěžovatel není oprávněnou osobou podle §3 tohoto zákona, jelikož jeho otec (od něhož žalobce odvozuje své postavení) ke dni převzetí nemovitostí státem nebyl jejich vlastníkem. Dodal, že v tomto řízení ani není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí o výkupu nemovitostí (ze dne 8. 6. 1949), jež bylo vydáno Ministerstvem zemědělství v rámci jeho tehdejší působnosti.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl a mimo jiné uvedl, že stěžovatel může být oprávněnou osobou toliko při splnění předpokladů uvedených v §3 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., tedy jen za podmínky, že předmětné pozemky byly ve vlastnictví jeho otce a z jeho vlastnictví přešly do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 tohoto zákona. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu ovšem vyplývá, že k intabulaci (vkladu práva do pozemkové knihy) na základě trhové smlouvy ze dne 26. 10. 1946 a převodu vlastnického práva (§431 o. z. o.) na žalobcova otce nedošlo.
Stěžovatel před Ústavním soudem v zásadě zopakoval argumentaci předestřenou před obecnými soudy, když uvádí, že na otce se mělo hledět jako na vlastníka, napadá zákonnost rozhodnutí o vykoupení pozemků státem, tvrdí, že je osobou oprávněnou podle §3 zákona č. 87/1991 Sb. Uvádí, že na základě protiprávního postupu komunistického režimu a obecných soudů svobodného státu nemovitosti restituuje právní nástupce toho, kdo za nemovitosti dostal v roce 1946 řádně zaplaceno.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížností napadená rozhodnutí považovat za ústavně nekonformní nelze. Jak vyplývá z napadaných rozhodnutí, obecné soudy se věcí stěžovatele podrobně zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Odůvodnění obecných soudů odpovídá ustálené judikatuře. Je třeba souhlasit se stěžejním názorem obecných soudů, že vlastnické právo právní předchůdce stěžovatele nikdy nenabyl, neboť nikdy nedošlo k intabulaci předmětné trhové smlouvy, a proto ani nemůže být osobou oprávněnou. V tomto ohledu lze odkázat na obecnou zásadu soukromého práva vigilantibus iura scripta sunt, a proto stěžovatel pouze nese následky chování svého právního předchůdce.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu