ECLI:CZ:US:2012:3.US.1333.12.1
sp. zn. III. ÚS 1333/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. S., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem AK se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti průtahům v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ad 23/2011, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. dubna 2012, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 26. dubna 2012, se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud Městskému soudu v Praze přikázal přijmout taková opatření, aby žaloby na úseku správního soudnictví byly vyřizovány ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v přiměřené lhůtě a dále se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud Městskému soudu v Praze přikázal, aby o stěžovatelově žalobě vedené pod sp. zn. 10 Ad 23/2011 rozhodl nejpozději do 30. června 2012.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem Městského soudu v Praze byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Dne 26. dubna 2012 bylo Ústavnímu soudu doručeno další podání, ve kterém stěžovatel uvedl, že jeho stížnost svým významem přesahuje jeho osobní zájem. K tomuto podání stěžovatel přiložil vyjádření místopředsedy Svazu PTP ČR, vojenské tábory nucených prací.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že přípisem ze dne 6. února 2012 místopředseda Městského soudu v Praze stěžovateli k jeho urgenci na stížnost na průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 5 Ad 9/2010, podané po jednom měsíci, opakovaně sdělil, že bude sledovat časové vyřizování věcí, výlučně však z hlediska, zda již mohla být rozhodnuta, popř. co rozhodnutí ještě brání. Místopředseda soudu připomněl, že ani Ministerstvo spravedlnosti zcela nedávno neshledalo v řízení nesprávný úřední postup, který by spočíval v nepřiměřené délce řízení. Další prověření vývoje věci, v níž dosud průtah nenastal, proto učiní výlučně v rámci své prověrkové kompetence podle svého dřívějšího předpokladu, a to ke dni 31. března 2012. Místopředseda soudu poukázal na to, že soudní ochrana je poskytována soudními osobami a je limitována jejich fyzickými možnostmi. Rychlost této ochrany nemůže docílit jejím nedůvodným upřednostněním před věcmi ostatními, dříve napadlými. Žalovaná věc jako taková nepodléhá režimu přednostního projednání a rozhodování. Jestliže nová právní úprava, která je účinná od 1. ledna 2012, umožňuje zohlednit, zda jsou "u věci dány závažné důvody pro přednostní projednání a rozhodnutí", potom místopředseda soudu zdůraznil, že posouzení takových závažných důvodů je výlučně věcí nezávislého soudního senátu, a to nepochybně po úvaze založené na srovnání s ostatní závažnou napadlou agendou, do níž nemohou předseda ani místopředseda soudu zasahovat.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 21. září 2011 podal k Městskému soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 21. července 2011 č. j. MV-31159-6/VS-2011. Podstatou žaloby je, že stěžovateli bylo odepřeno odškodnění podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. s tím, že se na stěžovatele jakožto bývalého příslušníka PTP toto nařízení vlády nevztahuje. Stěžovatel však má za to, že uvedené nařízení vlády se na něj vztahuje a odškodnění mu proto náleží. Věc samotná je podle názoru stěžovatele zcela jednoduchá. Stěžovatel poukazuje na to, že podal žalobu před více než půl rokem, a proto se snažil u Městského soudu v Praze zjistit, kdy bude o žalobě rozhodnuto. Stěžovatel se dozvěděl, že vyřízení je v nedohlednu, neboť správní úsek Městského soudu Praha je zavalen množstvím žalob, které byly podány daleko dříve než žaloba stěžovatele.
Stěžovatel má za to, že příčina problému nespočívá v osobní liknavosti jednotlivého soudce, nýbrž že problém je daleko závažnější, totiž, že stát sám sebe nedokázal zorganizovat tak, aby v oblasti správního soudnictví u Městského soudu Praha byl účastníkům zajištěn spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. aby jejich záležitost byla vyřízena "v přiměřené lhůtě". Podle stěžovatele není poskytována potřebná soudní ochrana podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel poukazuje na to, že je mu 88 let a chtěl by se dožít alespoň rozsudku soudu první instance; za daných okolností proto nevidí jinou možnost, než se obrátit na Ústavní soud.
Stěžovatel dále poukázal na to, že jeho žaloba přesahuje okruh jeho vlastního zájmu, neboť jde o precedenční případ, který má dát jasnou odpověď, zda osoby, které byly povolány k PTP, mají či nemají nárok na odškodnění podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. I ostatní, kteří na výsledek stěžovatelovy žaloby čekají (aby se podle výsledku sami rovněž odškodnění domáhali, nebo od toho naopak upustili), většinou přesáhli 80. rok svého věku.
Stěžovatel požádal o projednání této ústavní stížnosti s přihlédnutím k §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť je přesvědčen, že a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (věc samotná má precedenční význam pro všechny příslušníky PTP), a že b) v řízení o podaném opravném prostředku proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 21. července 2011 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma (nárok podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. smrtí zaniká a nepřechází na dědice).
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud Městskému soudu v Praze přikázal přijmout taková opatření, aby žaloby na úseku správního soudnictví byly vyřizovány ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy v přiměřené lhůtě a dále se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud Městskému soudu v Praze přikázal, aby o stěžovatelově žalobě vedené pod sp. zn. 10 Ad 23/2011 rozhodl nejpozději do 30. června 2012.
Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele obsažený v petitu ústavní stížnosti je návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti vymezeny v ust. §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Ústavní soud však nemůže obecným soudům nařizovat, jak mají organizovat vyřizování soudní agendy nebo určovat termíny projednání věci.
Z uvedených kompetencí Ústavního soudu proto nelze dovodit jeho oprávnění k tomu, aby Městskému soudu v Praze přikázal, aby o stěžovatelově žalobě vedené pod sp. zn. 10 Ad 23/2011 rozhodl nejpozději do 30. června 2012, jak se stěžovatel ve své ústavní stížnosti domáhá.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že k odstranění průtahů v řízení - aniž zkoumal, zda v předmětné věci k průtahům v řízení skutečně dochází - slouží především právní úprava obsažená v zákoně č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Dle ust. §174a zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení (dále jen "návrh na určení lhůty"). Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti dle §164.
Dále Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížností lze namítat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně na právním postavení navrhovatele (stěžovatele) a nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů. Jestliže se stěžovatel podanou ústavní stížností domáhá toho, aby Ústavní soud Městskému soudu v Praze přikázal přijmout taková opatření, aby žaloby na úseku správního soudnictví byly vyřizovány ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy v přiměřené lhůtě, jde opět o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2012
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj