ECLI:CZ:US:2012:3.US.1359.11.2
sp. zn. III. ÚS 1359/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného JUDr. Petrem Jakubcem, advokátem v Praze 1, Klimentská 10, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. března 2011 č. j. 22 C 33/2005-506, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 11. 5. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 9. března 2011 č. j. 22 C 33/2005-506, kterým bylo v řízení o stěžovatelově žalobě na vydání věci, směřující proti žalované J. H., rozhodnuto, že změna žaloby provedená podáním žalobce podaným u soudu dne 21. 10. 2009 se podle ustanovení §95 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nepřipouští, jelikož výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změně návrhu, přičemž tvrdil, že vydáním tohoto rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu poskytovanou způsobem, který stanoví zákon, ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky, a právo vlastnit majetek a právo na jeho ochranu ve smyslu čl. 11 Listiny. Ústavní stížnost pak stěžovatel doplnil podáním ze dne 11. 8. 2011, v němž tvrdil, že bylo porušeno i jeho ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále pak navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení (§62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), příp. aby mu vzniklé náklady právního zastoupení zaplatil stát (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V podání ze dne 1. 6. 2011 vznesl stěžovatel námitku podjatosti Jana Musila, soudce Ústavního soudu, o které Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 27. 12. 2011 č. j. IV. ÚS 1359/11-73 tak, že jmenovaný soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování dané věci. V podání ze dne 17. 1. 2012 stěžovatel znovu uplatnil námitku podjatosti tohoto soudce.
V obsáhlé ústavní stížnosti, která však z velké části obsahuje - z hlediska toho, co je předmětem ústavní stížnosti - irelevantní tvrzení, a jejíž obsah by tudíž bylo zbytečné podrobně reprodukovat, stěžovatel namítá, že v důsledku napadeného usnesení se nemůže domáhat ochrany svých subjektivních práv, přičemž vyslovuje nesouhlas s tím, že výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu (doplněném eventuálním petitu). V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadené usnesení bylo vydáno soudkyní Mgr. Andreou Pešlovou, a to poté, co byly, na základě námitky podjatosti vznesené stěžovatelem, vyloučeny dvě soudkyně. V této souvislosti poukázal na tehdy platný rozvrh práce obvodního soudu, dle něhož má jmenovaná soudkyně rozhodovat ve věcech občanskoprávních v senátu 39 C a její specializací mají být věci s cizím prvkem, a namítl, že o takovou věc v jeho případě nešlo a že v tomto rozvrhu není popsána přesná metoda přidělování věcí jednotlivým senátům (soudcům), a tudíž není zřejmé, jakým způsobem a z jakých konkrétních důvodů byla věc přidělena právě této soudkyni. Tvrdí taktéž, že proti danému postupu nemůže brojit jinak než ústavní stížností.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost obvodnímu soudu, který ve svém vyjádření uvedl, že věc byla přidělena místopředsedou soudu po vyloučení soudkyně JUDr. Marie Sinevičové a že stěžovatel soustavně napadá každého soudce, který nevyhoví nějakému jeho požadavku. K tomu dodal, že "zákon o soudech a soudcích nestanoví žádné pravidlo, podle jakého klíče by měly být spisy vyloučených soudců přidělovány jinému soudci ani povinnost toto pravidlo určit v rozvrhu práce". Dále sdělil, že stěžovatel mohl své nároky (uplatňované eventuálním petitem) uplatnit samostatnou žalobou, a tudíž nemůže být napadeným rozhodnutím nijak postižen. Podotkl také, že rozšíření žaloby se týkalo i nároku nemajetkové újmy a výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, neboť se nijak výše finanční náhrady netýkalo. Jde-li o námitku porušení práva na zákonného soudce, obvodní soud uvedl, že jmenované soudkyni jsou přidělovány věci s cizím prvkem a daný nápad je dorovnáván do výše 50 % nápadu věcmi občanskoprávními bez specializace (pokud tedy nenapadne věc s cizím prvkem, řeší ostatní napadající věci bez cizího prvku).
V replice k tomuto vyjádření stěžovatel uvedl, že mezi původní a změněnou žalobou existuje skutková souvislost (resp. že rozšíření žaloby vychází ze stejného skutkového stavu, mezi původní a "rozšířenou" žalobou existuje skutková souvislost a dosavadní výsledky dokazování, které jsou prakticky nulové, lze použít i pro řízení o změněném návrhu). Obvodnímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu skutečnost, že by mohl být jeho nárok promlčen. Stěžovatel dále uvedl, že vyjádření soudu potvrzuje, že přidělování věcí se neřídí předem stanoveným klíčem, nýbrž závisí na úvaze předsedy, resp. místopředsedy soudu, kterýžto postup má být netransparentní a nepředvídatelný.
Ústavní soud se - vzhledem k námitce podjatosti Jana Musila, obsažené v podání ze dne 17. 1. 2012 - nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny zákonné podmínky předložení věci jinému senátu k rozhodnutí o vyloučení soudce (§38 odst. 1, §63 zákona o Ústavním soudu, §15b o. s. ř.), a dospěl k závěru, že nikoliv, neboť stěžovatel v tomto svém podání ve své podstatě polemizuje se závěry, k nimž dospěl IV. senát Ústavního soudu, když rozhodoval o stěžovatelově předchozí námitce, přičemž žádné nové skutečnosti neuvádí (§15b odst. 3 o. s. ř.).
Následně Ústavní soud zkoumal, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s názorem obvodního soudu ohledně otázky, zda byly naplněny podmínky ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř., Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu, ze které plyne, že usnesení (snad až na zcela výjimečné případy, mezi které v žádném případě nelze počítat jeho věcnou nesprávnost) postrádá způsobilost - a to vzhledem ke své toliko procesní povaze - k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod účastníka daného soudního řízení, primárně pak do práva na spravedlivý proces [viz např. usnesení ze dne 10. 11. 2011 sp. zn. III. ÚS 385/11, včetně odkazů zde obsažených (dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz)]. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jeho nárok může být promlčen a že se tak nemůže domoci svých práv, daný argument neobstojí, neboť stěžovatel mohl (a měl) svůj nárok včas uplatnit u soudu (samostatnou) žalobou.
Namítá-li stěžovatel porušení svého práva na zákonného soudce, vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nepovažoval za potřebné se danou otázkou zabývat, navíc by takový postup byl v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, resp. principem minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných, neboť stěžovatel tuto svou námitku může uplatnit proti rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé v odvolání (případně i žalobě pro zmatečnost), a Ústavní soud by svým rozhodnutím předjímal rozhodnutí obecných soudů.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k danému výsledku řízení nemohl Ústavní soud vyhovět návrhům stěžovatele na to, aby uložil účastníkovi řízení nahradit stěžovateli náklady řízení, resp. aby rozhodl, že náklady (právního) zastoupení stěžovateli nahradí stát (srov. §62 odst. 4 a §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu