ECLI:CZ:US:2012:3.US.1393.12.1
sp. zn. III. ÚS 1393/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) ve věci stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2012 sp. zn. 8 To 50/2012 a Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. listopadu 2011 sp. zn. 43 T 49/2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhal rozhodnutí, jímž by Ústavní soud vyslovil, že výše označenými usneseními byla porušena jeho práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a kterým by rozhodnutí soudů zrušil.
Ústavní stížností stěžovatel napadl výše označená rozhodnutí obecných soudů, kterými byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 43 T 49/2009 a rovněž napadl odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2011 sp. zn. 67 To 14/2011. Stěžovatel tvrdil, že v řízení došlo k porušení jeho práva na rodinný život, kdy byl stěžovatel odsouzen k trestu vyhoštění podle §57 odst. 1, 2 v trvání pěti let pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst.1 tr. zákona, pro trestný čin omezování osobní svobody dle §231 odst. 1 tr. zákona a pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona spáchaných ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona [pozn. zkratka "tr. zákon" označuje v textu tohoto rozhodnutí zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatel spatřuje pochybení obecných soudů v tom, že nevzaly v úvahu novou skutečnost, že má na území České republiky pevné vazby, a to, že po dobu více než dvou roků žije v nesezdaném soužití se S. A. ve společné domácnosti. V odůvodnění ústavní stížnosti zdůraznil, že nesezdané soužití je subsubmovatelné pod pojem rodinný život, což jako faktický svazek je pod ochranou právního řádu České republiky. Dále poukázal i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (Keegan v. Irsko, Kroonová a další proti Nizozemí), z níž lze dovodit, že rodinný život není omezen pouze na vztahy mezi manžely, ale chrání i faktické rodinné svazky.
Závěry obecného soudu, že vazba stěžovatele a jeho družky na Českou republiku není zásadního charakteru, považuje stěžovatel za naprosto nesprávné. Soud nevzal v úvahu politické a sociální aspekty zemí, jejichž jsou stěžovatel a jeho družka státními příslušníky, neboť se jedná o bývalé země Sovětského svazu. Společné soužití stěžovatele a jeho družky na území jednoho nebo druhého státu je nemyslitelné pro etnickou nevraživost a společenské předsudky (Arménie, Ukrajina). Stěžovatel považuje uložený trest vyhoštění v rozporu s ustanovením §57 odst. 3 písm. c) tr. zákona i s právem na rodinný život, proto navrhl aby Ústavní soud usnesení napadená ústavní stížností zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud úvodem v obecné rovině konstatuje, že obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu." Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, trestu, či náhradě škody.
Novými skutečnostmi tedy mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 20, str. 417)]. Zároveň nelze v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 19, str. 409)].
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že ve svém návrhu nepředložil novou skutečnost výše popsaného charakteru, nicméně Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 43 T 49/2009 a stížností napadených usnesení Ústavní soud v posuzované věci zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, neshledal. Naopak, obecné soudy se s argumentací obhajoby v daném směru, jak je zřejmé z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, na které lze plně odkázat, se vyčerpávajícím způsobem řádně vypořádaly. Stěžovatel v trestním řízení soudu nesdělil, že má v České republice družku, ale soud prvního stupně konstatoval, že bez ohledu na to, zda vztah mezi stěžovatelem a družkou existoval v době hlavního líčení a stěžovatel by tuto skutečnost uvedl, nejednalo by se o překážku k uložení trestu vyhoštění. Stížnostní soud tento závěr soudu prvního stupně potvrdil, a uvedl, že trest vyhoštění je v případě spáchaného trestného činu správný, stěžovatel nemá v České republice žádné vazby, nemá zde povolen trvalý pobyt, přijel pouze údajně za prací. Na uvedené odůvodnění lze v dalším zcela odkázat, stejně jako na skutečnost, že stěžovatel i jeho družka jsou cizími státními příslušníky, ani jeden z nich nemá na území České republiky trvalý pobyt, proto nelze nic vytknout závěrům, že vazba na Českou republiku není natolik zásadního charakteru, aby bylo možné říci, že nemohou spolu žít v jiné zemi. Nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2012
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu