ECLI:CZ:US:2012:3.US.141.12.2
sp. zn. III. ÚS 141/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ S. S. a 2/ D. S., zastoupeni JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2011 č. j. 72 Co 407/2011-63, o podnětu soudců třetího senátu Ústavního soudu k jejich vyloučení z projednávání a rozhodování v této věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 141/12, takto:
Soudci Jan Musil (předseda), Vladimír Kůrka (soudce zpravodaj) a Jiří Mucha z projednávání a rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 141/12 vyloučeni nejsou.
Odůvodnění:
I.
Dne 13. ledna 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelů, kterou se domáhají zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2011 č. j. 72 Co 407/2011-63.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se v řízení vedeném pod sp. zn. 34 C 113/2003 žalobou ze dne 11. září 2003 domáhali omluvy a přiznání zadostiučinění za jim vzniklou majetkovou újmu dle ustanovení §11 občanského zákoníku za nezákonné držení ve vazbě a poškození sbírky hudebních nosičů Policií České republiky. Tato žaloba stěžovatelů byla rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. března 2006 zamítnuta. K odvolání podanému stěžovateli byl rozsudek městského soudu potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovateli dne 31. srpna 2008 odmítl a Ústavní soud usnesením ze dne 18. února 2010 sp. zn. III. ÚS 795/08 v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila podanou ústavní stížnost stěžovatelů ze dne 20. března 2008 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
V nyní posuzované věci se stěžovatelé žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") dne 4. října 2010, domáhali na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 200 000,- Kč pro každého z nich, která jim měla vzniknout dle tvrzení stěžovatelů nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 34 C 113/2003 v souvislosti nepřiměřenou délkou tohoto řízení, které trvalo 6 let a 5 měsíců. Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. března 2011 č. j. 12 C 267/2010-32 uložil žalované zaplatit každému ze stěžovatelů částku 16 250,- Kč (výrok I a II), co do částky 183 750,- Kč pro každého ze stěžovatelů žalobu zamítl (výrok III a IV) a dále uložil žalované zaplatit stěžovatelům náklady řízení ve výši 20 735,- Kč (výrok V). Proti tomuto rozsudku podali včasná odvolání jak stěžovatelé, tak i žalovaná. Městský soud jako soud odvolací rozsudkem napadeným ústavní stížností rozšíření žaloby navržené podáním stěžovatelů ze dne 19. května 2011 nepřipustil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé (výrok I a II) změnil tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému ze stěžovatelů částku 16 250,- Kč zamítl (výrok II), v zamítavých výrocích o věci samé (výroky III a IV) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).
II.
Soudci třetího senátu Ústavního soudu Jan Musil (předseda), Vladimír Kůrka (soudce zpravodaj) a Jiří Mucha podali dne 1. března 2012 předsedkyni IV. senátu Ústavního soudu Vlastě Formánkové podnět k vyloučení soudců třetího senátu z projednávání a rozhodování v předmětné věci, neboť v předchozím řízení, z nějž stěžovatelé vyvozují nárok na náhradu nemajetkové újmy pro tvrzené průtahy, resp. nepřiměřenou dobu jeho trvání, rozhodoval rovněž tento třetí senát, a trvání řízení o ústavní stížnosti je do celkové doby řízení stěžovatelů započítáváno. Soudci třetího senátu tak mají za to, že se zřetelem k ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a §14 odst. 1 občanského soudního řádu tkví důvod jejich vyloučení z projednávání této věci v jejich vztahu k věci, neboť jinak by soudci třetího senátu rozhodovali "ve vlastní věci".
III.
Dle ustanovení §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Podle ustanovení §37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může soudce prohlásit, že se ve věci cítí být podjatý, přičemž toto své prohlášení odůvodní.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v citovaném ustanovení §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. Soudce tak lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze vskutku závažných důvodů, které soudci reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
Nestrannost soudce dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující oprávněné pochybnosti v tomto ohledu. Ústavní soud již v minulosti také poznamenal, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. nález ze dne 3. července 2001 ve věci sp. zn. II. ÚS 105/01 či nález ze dne 31. srpna 2004 ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04 in http://nalus.usoud.cz).
Soudci třetího senátu spatřují důvod k vyloučení z projednávání a rozhodování v předmětné věci v jejich vztahu k věci, neboť již jednou rozhodovali o ústavní stížnosti stěžovatelů v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 34 C 113/2003 a v nyní posuzované věci je předmětem posouzení právě délka řízení předchozího řízení včetně řízení u Ústavního soudu. Obvodní soud sice ve svém rozsudku ze dne 30. března 2011 dovodil, že období od podání ústavní stížnosti dne 20. března 2008 do vydání rozhodnutí Ústavním soudem dne 18. února 2010 lze označit za dobu nečinnosti, nicméně městský soud jako soud odvolací se s tímto názorem neztotožnil a konstatoval, že samotné řízení bylo pravomocně skončeno za tři roky a čtyři měsíce po podání žaloby. Dále městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v následujícím období trvajícím tři roky se pak stěžovatelé pouze neúspěšně snažili pro ně nepříznivý procesní výsledek zvrátit, a to cestou mimořádných opravných prostředků představovaných dovoláním a ústavní stížností, přičemž řízení o uvedených mimořádných opravných prostředcích probíhá před soudními orgány s celostátní působností představovanými Nejvyšším soudem a Ústavním soudem, tj. orgány povolanými zejména k řešení zásadních právních otázek a k ochraně ústavnosti, což sebou bezesporu přináší i vyšší požadavky na časovou náročnost řízení, jež je před nimi vedeno. Pokud pak trvala délka řízení před oběma uvedenými soudy v souhrnu tři roky, shledal tuto dobu městský soud za zcela přiměřenou.
Čtvrtý senát má za to, že v odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu se nešťastnou formulací naznačuje závěr, že jakoby soud prvního stupně zkoumá a hodnotí postup před soudy vyššími a dokonce i před Ústavním soudem, který do soustavy obecných soudů nepatří (čl. 91 Ústavy). Obecným soudům toliko přísluší rozhodovat o náhradě škody (právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda), resp. o přiměřeném zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo [§13 odst. 1 a 2 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů]. Co se týče odůvodnění podnětu soudců třetího senátu je nutno konstatovat, že tyto nepřekračují rovinu subjektivních tvrzení, přičemž skutečnosti, které by je objektivizovaly, by bylo možné dohledat jen stěží. Případný závěr o jejich podjatosti by se musel opírat o existenci jejich vlastního konkrétně definovatelného zájmu na výsledku řízení. Veden těmito úvahami nemohl čtvrtý senát dospět k závěru, že by soudci třetího senátu mohli rozhodovat ve vlastní věci.
K důvodům vyloučení soudce podle §14 odst. 1 občanského soudního řádu je třeba uvést, že soudcův poměr k projednávané věci bývá zpravidla založen na jeho přímém zájmu na výsledku řízení v konkrétní věci. Jeho poměr k účastníkům řízení může být dán příbuzenským nebo obdobným vztahem, popř. jiným vztahem k účastníkům řízení, jenž může být přátelský nebo naopak zjevně nepřátelský. Jde vždy o okolnosti, které mohou vést k důvodným pochybnostem, že určitý soudce nebude schopen ve věci nepodjatě rozhodnout. V posuzovaném případě žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by soudci třetího senátu, o jejichž vyloučení jde, měli poměr k projednávané věci či k účastníkům, nevyplývají.
Podle ustanovení §14 odst. 4 občanského soudního řádu důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Pokud pak soudci třetího senátu dovozují z okolností v jejich rozhodování v jiné právní věci týkající se týchž stěžovatelů, která předcházela předmětné věci, tyto okolnosti, jak vyplývá z citovaného ustanovení §14 odst. 4 občanského soudního řádu, samy o sobě nemohou být důvodem pro jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí v dané konkrétní věci. K tomu lze poznamenat, že sami stěžovatelé žádnou námitku podjatosti soudců třetího senátu nevznesli.
Ze zásady nestrannosti a nezávislosti soudce (čl. 82 odst. 1 Ústavy) navíc plyne, že osobní nestrannost soudce se předpokládá, není-li důkazu o opaku, který však v posuzované věci předložen nebyl.
Vycházeje z konkrétních okolností případu i z intenzity namítaných skutečností z hlediska možného vlivu na rozhodování soudce, nelze bez dalšího dovodit existenci vlastního, konkrétně definovatelného zájmu soudců třetího senátu na výsledku řízení a ani dovodit zjistitelné skutečnosti, které by mohly vyvolat důvodné pochybnosti o nestrannosti soudců třetího senátu tak, že tito soudci nebudou schopni ve věci nepodjatě rozhodnout.
Z uvedených důvodů proto nebyly shledány důvody, pro něž by z projednání a rozhodování věci vedené Ústavním soude pod sp. zn. III. ÚS 141/12 byli jmenovaní soudci třetího senátu vyloučeni.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3.května 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu