ECLI:CZ:US:2012:3.US.1437.12.1
sp. zn. III. ÚS 1437/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Rusem, advokátem se sídlem v Trutnově, Havlíčkova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012 č. j. 4 Pzo 1/2012-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 4. 2011 sp. zn. 6 T 189/2010, uznán vinným čtyřmi trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, za které byl odsouzen v sazbě ustanovení §160 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením pro výkon tohoto trestu podle §39a odst. 3 tr. zákona do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu funkce ve státní správě a samosprávě na dobu pěti let. Současně byl stěžovatel tímto rozsudkem zproštěn obžaloby z dalšího skutku, jímž měl spáchat trestný čin nepřímého úplatkářství podle §162 odst. 1 tr. zákona.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 7. 12. 2011 sp. zn. 31 To 540/2011, odvolání stěžovatele a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci proti tomuto rozsudku podle §256 tr. řádu zamítl.
Stěžovatel se návrhem ze dne 5. 1. 2012 odkazujícím na §314l tr. řádu domáhal přezkoumání zákonnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu realizovaného na základě příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 5. 2009 č. j. V 70/2009, 0Nt 2735/2009.
Nejvyšší soud postupem podle analogie legis aplikoval ustanovení §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu a stěžovatelův návrh ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Jak Nejvyšší soud konstatoval, ze spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 189/2010, vyplývá, že informaci o vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 8 tr. řádu od předsedy senátu soudu prvního stupně stěžovatel neobdržel, což ostatně ve svém návrhu i sám uvedl. S ohledem na tuto skutečnost ani nemohl započít běh lhůty pro podání návrhu k přezkoumání zákonnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Coby další (doplňující) důvod pro výše uvedený výsledek řízení podle §314l tr. řádu identifikoval Nejvyšší soud skutečnost, že stěžovatel se domáhal přezkumu zákonnosti nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve vztahu k trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 189/2010, avšak k vydání napadeného trestního příkazu došlo v jiné trestní věci, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 2/2010; připomenul též, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci se v usnesení ze dne 7. 12. 2011 sp. zn. 31 To 540/2011, řádně vypořádal i s námitkou týkající se použití výsledků odposlechů z jiného trestního řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 30. 3. 2012 č. j. 31 UL 1/2012-9, rozhodl tak, že podle §174a odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se návrh na určení lhůty soudci Okresního soudu v Liberci Mgr. Richardu Skýbovi pro provedení procesního úkonu, tj. poskytnutí zákonné informace o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, zamítá; konstatoval, že "ohledně této záležitosti již bylo meritorně rozhodnuto", a sice usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012 č. j. 4 Pzo 1/2012-15, napadeném nyní projednávanou ústavní stížností.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud zatížil své usnesení "přílišným formalismem", čímž "rezignoval zcela" ... "na poskytnutí ochrany základním právům a svobodám". Uvádí, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 5. 2009 č. j. V 70/2009, 0Nt 2735/2009, byl vydán na návrh Okresního státního zastupitelství v Liberci č. j. V 7-3/2009, vycházející ze žádostí Inspekce Policie České republiky, 6. Oddělení Liberec pod č. j. IN-TČ-275/2009, a v téže trestní věci byla následně na stěžovatele podána obžaloba, kterou projednal Okresní soud v Liberci pod sp. zn. 6 T 189/2010. V rámci tohoto trestního řízení, konstatuje dále stěžovatel, byly použity odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, k jejichž nařízení došlo zmiňovaným příkazem Okresního soudu v Liberci, a též příkazem vydaným v jiné trestní věci, konkrétně vedené Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 2/2010. Stěžovatel posléze zdůrazňuje, že jeho návrh odvolávající se na §88 odst. 8 a §314l tr. řádu se vztahoval k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu nařízeným v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 189/2010, a nikoli - jak dovozoval Nejvyšší soud - Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 2/2010.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
To je relevantní i v dané věci, jestliže se námitky stěžovatele - hodnocené v ústavněprávní rovině - spojují výlučně s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu, a to tvrzením, že Nejvyšší soud svévolně (přepjatě formalisticky) aplikoval podústavní právo (jmenovitě §88 odst. 8 a §314l tr. řádu) a své rozhodnutí přesvědčivě nezdůvodnil.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci přitom představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze.
Stěžovatel zdůrazňuje praktický přínos jím požadovaného přezkumu, aniž by docenil, že dosažený procesní výsledek, založený na předčasnosti podání návrhu podle §88 odst. 8 a §314l tr. řádu (srov. otázku tzv. actio nata), není možné bez dalšího ztotožňovat ani s tím "přepjatým formalismem", proti kterému se Ústavní soud v minulosti vícekrát vyslovil; jisté "ztížení možností" uplatnění oprávněných nároků představují procesní pravidla už z povahy věci, což je však vyváženo jejich všeobecně pozitivním významem pro transparentní, očekávatelné a soustředěné vedení soudních procesů vůbec.
Argumentace, že část odposlechů a záznamů byla nařízena v odlišné trestní věci než vedené Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 6 T 189/2010, míjí prostor, jenž byl - z hledisek relevantního právního posouzení věci - rozhodný, neboť výše uvedené závěry (stran časového zařazení návrhu ve smyslu §314l tr. řádu) - určující pro výsledek řízení před Nejvyšším soudem - relevantně nezpochybňuje.
Stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. 3. 2012 č. j. 31 UL 1/2012-9, do petitu ústavní stížnosti nezahrnul, stojí nicméně za zaznamenání (z hlediska případných dalších procesních postupů), že stěžejní úvaha v tomto rozhodnutí obsažená, podle níž "ohledně této záležitosti" (přezkumu zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu) "již bylo" (Nejvyšším soudem) "meritorně rozhodnuto" (usnesením ze dne 9. 2. 2012 č. j. 4 Pzo 1/2012-15, napadeným nyní projednávanou ústavní stížností), je věcně neudržitelná. Odmítnutí dovolání s poukazem na §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu - a obdobně odmítnutí návrhu podaného podle §314l tr. řádu postupem podle analogie legis při aplikaci §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu - nepředpokládá přezkum napadeného rozhodnutí ani řízení, jež mu předcházelo, nýbrž znamená, že se podaným návrhem (dovoláním, resp. návrhem podle §314l tr. řádu) Nejvyšší soud nemohl věcně zabývat.
Uplatní se tudíž závěr, že ústavní stížností napadené rozhodnutí nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nebo čl. 6 Úmluvy. Podmínky, za kterých Nejvyšším soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu