ECLI:CZ:US:2012:3.US.1445.10.1
sp. zn. III. ÚS 1445/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti 1. D. M. a 2. Č. P., zastoupených JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem Praha 4, Otakarova 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010 ve věci sp. zn. 21 Cdo 5236/2007, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2007 sp. zn. 21 Co 166/2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. 11 C 100/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jejich občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že shora uvedeným rozsudkem Okresní soud v Hradci Králové částečně vyhověl žalobě M. Č., jíž se domáhala zaplacení částky 400 000,- Kč z titulu přiměřené slevy s kupní ceny ve smyslu ustanovení §597 odst. 1 obč. zák., a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit jí 340 000 Kč; co do částky 60 000 Kč žalobu zamítl. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání stěžovatelů rubrikovaným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu pouze ve lhůtě k plnění; jinak rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšším soudem zamítnuto.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle polemizují se skutkovými a právními závěry obecných soudů a vytýkají jim rovněž neprovedení některých navrhovaných důkazů, které považují ve světle judikatury Ústavního soudu za tzv. opomenuté důkazy. Rozhodnutí obecných soudů odporují dle jejich názoru ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., jelikož se soudy dostatečně nevypořádaly s jejich obšírnou argumentací, zaměřenou k postižení výskytu kritické vady prodané nemovitosti (dřevokazné houby - dřevomorky), a poukazují rovněž na to, že ze znaleckého posudku Dr. K. vyplývá, že jde o vadu odstranitelnou, pročež měla být sleva z kupní ceny určena ve výši nákladů potřebných k jejímu odstranění. Odvolací soud oproti tomu vycházel z rozdílu mezi kupní cenou a tržní (skutečnou) cenou nemovitosti, stanovenou s přihlédnutím k této vadě. Procesní použitelnost dalších znaleckých posudků Ing. Š. a Ing. D. a je podle stěžovatelů pochybná, a znalecký posudek Dr. K. obecné soudy hodnotily "odtrženě a jednotlivě", nikoliv komplexně a ve všech souvislostech; stěžovatelé nadto vyjadřují přesvědčení, že o existenci dřevomorky neexistuje žádný odborný důkaz, neboť Ing. S. je nutno považovat v dané věci za laika.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolávají toliko porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo jim však upřeno nebylo potud, že se jim dostalo náležitého postavení účastníků řízení (žalovaných), měli prostor pro vyjádření k provedeným důkazům, jakož i příležitost navrhovat důkazy vlastní, právně argumentovat a oponovat podáním protistrany, a využili konečně i dostupných opravných prostředků, včetně mimořádného, jímž je dovolání. Nikterak se nenaznačuje, že jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo; okolnost, že tak podle stěžovatelů neučinily "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde očividně.
Obdobné platí o skutkové rovině sporu, v níž spočívá těžiště námitek stěžovatelů, které v ústavní stížnosti předestírají opětovně poté, co se s nimi obecné soudy vypořádaly, a to způsobem, který má racionální a obhajitelnou základnu, a jehož výsledek je akceptovatelný. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je též zřejmé, jakými úvahami se řídily při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění dospěly ke konečným skutkovým závěrům. Že ani situace tzv. opomenutých důkazů v dané věci nenastala, se podává přesvědčivě z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu.
Rozsudek dovolacího soudu se ostatně vypořádává se všemi námitkami, jež jsou obsaženy i v ústavní stížnosti, a je přilélavé na něj bezezbytku odkázat.
Na tomto podkladě je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že tak je tomu i v posuzované věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu