ECLI:CZ:US:2012:3.US.1511.12.1
sp. zn. III. ÚS 1511/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti 1. J. K. a 2. MUDr. V. K., zastoupených JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem Brno, Ječná 29a, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2012 č. j. 17 Co 224/2011-33 a Městského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2011 č. j. 66 E 66/2011-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení článku 11 odst. 2 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v exekučním řízení, jehož byli účastníky.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 2. 2012 č. j. 17 Co 224/2011-33 potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2011 č. j. 66 E 66/2011-22, jímž byla uložena stěžovatelům (jako povinným provést na přístavbě předmětného objektu bydlení společně a nerozdílně ve výroku usnesení uvedené práce) dle ustanovení §351 odst. 1 o. s. ř. pokuta ve výši 50 000 Kč. Soud vysvětlil, že exekučním titulem byla uložena povinnost k plnění, kterou lze vynucovat pouze ukládáním pokut, protože předmětné práce mají být sice provedeny na štítové zdi domu oprávněných, avšak nelze tak učinit jinak než ze střechy domu stěžovatelů, a to pouze za předpokladu, že stěžovatelé oprávněným umožní na ni přístup.
Porušení svých základních práv spatřují stěžovatelé v tom, že soudy obou stupňů nerespektovaly kogentní ustanovení občanského soudního řádu, neboť způsobem uvedeným v §351 odst. 1 o. s. ř. se vykonávají toliko exekuční tituly, jež ukládají povinným povinnost k nezastupitelnému jednání nebo povinnost něco strpět anebo se něčeho zdržet. O takový titul však v jejich věci nejde; povinnosti uložené jim v exekučním titulu jsou povinnostmi takové povahy, že je může splnit (tj. uložené práce vykonat) i někdo jiný než osoby z exekučního titulu povinné. Vytýkají soudům, že nezastupitelnost plnění založily na ničím podložené hypotéze o jejich případném jednání a uložení pokuty dle ustanovení §351 o. s. ř. proto není podle názoru stěžovatelů namístě.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelé - nepřípadně - předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů ohledně nezastupitelnosti vynucovaného plnění, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Okolnost, že obecné soudy do volby přiléhavého způsobu výkonu rozhodnutí promítly dřívější nevstřícný postoj stěžovatelů k umožnění provedení příslušných prací, není ústavněprávně neakceptovatelná, byť z pohledu práva podústavního může být nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §351 o. s. ř. hodnoceno jako sporné.
Co do posuzování otázky zastupitelnosti vymáhaného plnění Ústavním soudem lze též odkázat na usnesení sp. zn. I. ÚS 3045/09 ze dne 29. 12. 2009.
Na základě řečeného je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.
Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu