ECLI:CZ:US:2012:3.US.1513.12.1
sp. zn. III. ÚS 1513/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem v Praze 2, Blanická 25/922, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2011 č. j. 39 Cm 354/2010-62 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2012 č. j. 6 Cmo 337/2011-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Stěžovatel navrhl vydání směnečného platebního rozkazu ve výši 220 000 Kč včetně úroku a náhrady nákladů řízení, které uplatnil na základě směnky vlastní vystavené žalovaným K. D. ve prospěch stěžovatele. Soud prvního stupně po předložení prvopisu směnky vydal směnečný platební rozkaz, který byl napaden včas podanými námitkami. Krajský soud v Hradci Králové následně směnečný platební rozkaz zrušil, neboť dospěl k závěru, že žalovaný nepodepsal směnku dobrovolně a svobodně a z toho důvodu soud po právní stránce nahlížel na takovýto právní úkon ve smyslu §37 obč. zák. jako na právní úkon neplatný. Uvedený závěr zastával soud prvního stupně bez ohledu na to, jaké následky dané jednání osob požadujících vystavení směnky mělo z hlediska trestněprávních norem. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém poukazoval na to, že soud založil své rozhodnutí na tvrzení svědků, kteří nejsou věrohodní, neboť se jedná o známé nebo přátele žalovaného. Dále pak poukazoval na rozhodnutí Policie ČR o odložení věci, když i podle policie k žádnému útoku vůči žalovanému při vystavování směnky nedošlo. Vrchní soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když zdůraznil, že podle dokazování byli přítomni vlastnímu vystavení předmětné směnky žalobce (stěžovatel), žalovaný a dvě blíže nespecifikované osoby, jež přišly s žalobcem, jejichž jména žalobce nesdělil policii ani soudu. Soud přihlédl k výpovědím svědků, kteří svými smysly v době vystavení směnky a krátce po vystavení směnky vnímali podstatné okolnosti související s touto právní skutečností. V daném případě žalovaný svobodně směnku nevystavil, když stěžovatel a dva muži bez přítomnosti jiné osoby ve stísněném skladovém prostoru téměř půl hodiny naléhali na žalovaného a vyzývali ho, aby podepsal směnku s tím, že jinak z prostorů provozovny, kam jinak neměli přístup, neodejdou a "vyřídí" si to s žalovaným. Že se vše událo uvedeným způsobem je zřejmé z toho, co vypověděli svědci B. a V., jimž neměl soud prvního stupně důvod nevěřit.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, a posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva,
a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů a má za to, že je nepochybné, že k žádnému nátlaku nedošlo, neboť je to v rozporu s rozhodnutím policejního orgánu o podaném trestním oznámení žalovaného. Svědci dle stěžovatele vypovídali rozdílně před soudem civilním a před Policií ČR.
Jak vyplývá z napadaných rozhodnutí, obecné soudy se věcí stěžovatele podrobně zabývaly a své rozhodnutí řádně odůvodnily. Stěžovatel opakuje argumentaci, kterou předestřel před obecnými soudy, a svojí argumentací, která zůstává zcela v rovině jednoduchého práva, staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu, jak již bylo výše řečeno, nepřísluší. Aplikace a interpretace jednoduchého práva je věcí obecných soudů.
Obecné soudy se dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele, když zdůvodnily, proč nebylo prokázáno, že by svědci nevypovídali pravdu. Těmito skutečnostmi není bez dalšího automaticky zaměstnanecký poměr svědka B., jehož zaměstnává manželka žalovaného, případně to, že svědek V. znal žalovaného a v době vystavení směnky se náhodně nacházel v provozovně manželky žalovaného, kde byl žalovaný se svědkem B. zaměstnán. Obecné soudy také zdůraznily, že stěžovatel nikdy neuvedl jména dalších dvou osob, jež s ním byly přítomny podpisu směnky, a to ani policii ani soudu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu