ECLI:CZ:US:2012:3.US.1524.12.2
sp. zn. III. ÚS 1524/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti Ing. V. R., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočce ve Zlíně ze dne 12. 1. 2012 č. j. 58 Co 616/2011-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení odvolacího soudu, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho ústavně zaručené práva, zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 7. 2011, sp. zn. 4 EXE 313/2011, byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele; proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání a v průběhu odvolacího řízení vzal oprávněný návrh na nařízení exekuce zpět, neboť exekuční titul byl zrušen dovolacím soudem.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I), uložil povinnému (stěžovateli) zaplatit oprávněné na nákladech řízení před soudy obou stupňů 31 860 Kč (výrok II) a rozhodl, že soudní exekutor nemá nárok na náhradu nákladů exekuce (výrok III). Jak uvedl v odůvodnění, náhradu nákladů řízení přiznal oprávněné, jež sice z procesního hlediska zastavení řízení zavinila, avšak - s výslovným odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10 - konstruování procesního zavinění pouze na skutečnosti, že exekuční titul byl zrušen dovolacím soudem, není dostačující a je v takovém případě "potřeba zavázat k náhradě nákladů povinného, neboť bylo jeho povinností v soudem stanovené lhůtě plnit bez ohledu na pozdější zrušení exekučního titulu dovolacím soudem".
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že krajský soud v nákladovém výroku "ignoroval" ustanovení občanského soudního řádu o náhradě nákladů řízení, když "převrátil" zásadu úspěchu ve věci, a ačkoliv došlo k zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu na exekuci oprávněným, přenesl tíži nákladů na něj, byť měl v řízení plný úspěch. Nesouhlasí též s tím, že možné zrušení (změna) exekučního titulu je nepředvídatelnou skutečností, jež by zbavila oprávněného povinnosti nést náklady řízení a současně založila tuto povinnost pro povinného, jestliže jen využil svých předvídatelných zákonných práv k podání opravného prostředku (dovolání). Stěžovatel míní, že "nezavinil jak zastavení, tak ani samotný vznik sporu", neboť (jak bylo následně zjištěno) "neexistovalo zde oprávnění k započetí exekučního řízení". V rozporu s "hospodárností a ekonomickou stránkou procesu" je pak podle něj též "doporučení" soudu k zahájení řízení o náhradu škody z důvodu nesprávného postupu státních orgánů.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Tato zásada se přiměřeně uplatní i v dané věci.
Určující je, že obdobnou právní otázku, kterou stěžovatel nyní otevřel, posuzoval Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 129/06 ze dne 4. 1. 2007 (N 2/44 SbNU 21), sp. zn. IV. ÚS 2696/08 ze dne 14. 5. 2009 (N 119/53 SbNU 495), jakož i v nálezu sp. zn. III. ÚS 2888/10 ze dne 10. 2. 2011 (vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2696/08 - též s poukazem na presumpci správnosti aktů státu - Ústavní soud konstatoval, že: "... soud je tedy povinen mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy), a v takovém kontextu je mezi zvažované skutečnosti třeba zahrnout i překážku vykonatelnosti exekučního titulu, která nebyla způsobena stěžovatelkou (pozn.: oprávněnou) a o jejíž existenci se stěžovatelka neměla možnost dozvědět, protože orgánem veřejné moci (soudem) byl exekuční titul označen za vykonatelný. Z hlediska základního práva na spravedlivý proces není únosný stav, kdy je bez dalšího zdůvodnění opřeného o konkrétní okolnosti daného případu dáváno stěžovatelce k tíži, že se rozhodla využít svých práv zaručených jí ústavním pořádkem a uplatnit svůj nárok u soudu. Ve svém postupu se přitom stěžovatelka spoléhala na správnost předchozího soudního rozhodnutí, včetně vyznačení doložky právní moci." Totéž zopakoval Ústavní soud i v nálezu sp. zn. III. ÚS 218/12 ze dne 17. 5. 2012.
Uvedené závěry se očividně vztahují i na nyní projednávanou věc, a jsou pro Ústavní soud (resp. nyní rozhodující senát) zde závazné, neboť čl. 89 odst. 2 Ústavy dopadá i do jeho poměrů; v podrobnostech proto postačí na shora označená rozhodnutí Ústavního soudu odkázat.
Je namístě jen poznamenat, že za procesní situace, kdy po nařízení exekuce odvolací soud zastavil řízení proto, že návrh byl vzat zpět, se při rozhodování o nákladech řízení (zde o nákladech oprávněného) postupuje nikoliv dle §142 o. s. ř., tedy podle úspěchu ve věci, jak dovozuje stěžovatel, nýbrž dle §146 o. s. ř., přičemž soud primárně zkoumá míru zavinění účastníků na zastavení řízení (§146 odst. 2 o. s. ř.); tím se tento režim přibližuje režimu rozhodování podle §89 exekučního řádu, z něhož vycházel nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10, a na který odkazoval odvolací soud v dané věci.
Jestliže výsledek posuzovaného řízení je vybudován na shodě s obdobnými rozhodnutími Ústavního soudu, nelze přirozeně dospět k závěru, že jím byla porušena základní práva stěžovatele; výše předznamenané hodnocení jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím doloženo.
Ač petit nyní posuzované ústavní stížností zní na zrušení napadeného usnesení v plném rozsahu, je nepochybné, že obsahově směřuje pouze proti výroku II. o nákladech řízení, a v tomto rozsahu byla také posuzována.
Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu