ECLI:CZ:US:2012:3.US.1537.12.1
sp. zn. III. ÚS 1537/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělského družstva Ostaš, se sídlem Žďár nad Metují 141, IČ 00126918, zastoupeného JUDr. Milanem Wachtlem, advokátem v Hradci Králové, Masarykovo náměstí 628/A, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012 č. j. 32 Cdo 682/2010-207, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2009 č. j. 51 Co 444/2008-148 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. června 2008 č. j. 15 C 177/2007-119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 23. 4. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi i postupem uvedených soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na zákonnost zakotvené v čl. 2 odst. 2 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, právo na ochranu základních práv soudní mocí zakotvené v čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny, právo rovnosti před zákonem podle čl. 1 Listiny a právo rovného postavení účastníka řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení jednak částky 315 854 Kč s příslušenstvím, jednak částky 8 000 000 Kč, podaná proti žalované Generali Pojišťovně, a. s., z titulu pojistného plnění. K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek potvrzen, a to napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze. Proti němu brojil stěžovatel dovoláním, Nejvyšší soud je však shora označeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že není přípustné, a to ani podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel v ústavní stížnosti - s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo zrušeno ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - namítá, že v dovolacím řízení i uvedeným rozhodnutím "byl porušen ústavněprávní princip v soudním řízení včetně vyhodnocení všech dovolacích důvodů v podaném dovolání", resp. že se dovolací soud v odůvodnění nevypořádal se všemi fakty z jeho dovolání. V této souvislosti poukazuje na související judikaturu Ústavního soudu, kde je řešena otázka tzv. judikatorního přesahu, přičemž zmiňuje, jak se k této problematice vyjádřil Ústavní soud v již citovaném "plenárním" nálezu. Dále stěžovatel poukazuje na ustanovení §132, §153 odst. 1 a §157 odst. 2 o. s. ř., přičemž namítá, že soudy všech stupňů příkazům plynoucím z uvedených ustanovení neučinily zadost, neboť jednak z jejich rozhodnutí nelze zjistit, na základě čeho dospěly k závěru jinému, než je ustálená judikatura, na kterou v odvolání i dovolání poukazoval, jednak odvolací soud nepřipustil důkaz výslechem svědka, jímž mínil prokázat, že pojistná smlouva se vztahovala na větrnou smrští poškozené senážní věže. Ty totiž vždy tvořily nedílnou součást "OMD" (odchovny mladého dobytka) Velké Petrovice. Při uzavírání smluv s pojišťovnami tyto postupně přebíraly nezměněný pojistný kmen nemovitostí, a to jen podle formulářů pojistky uzavřené s předcházející pojišťovnou, a pouze indexem cen navýšily výši pojistného. Terénní umístění jednotlivých nemovitostí a jejich součástí žalovaná pojišťovna začala zjišťovat teprve po odmítnutí nízkého plnění a po podání žaloby. Dále stěžovatel uvádí, že žalovaná uznala škodnou událost a také na jeho účet plnila, později však začala argumentovat, že poskytla "nesmluvní kulanci", a namítá, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací tomuto nepravdivému tvrzení uvěřily s tím, že jde o běžné řešení při odškodňování škodných událostí vyššího rozsahu. Nejvyšší soud pak v podstatě umožnil pojišťovnám, aby v kterékoliv fázi škodné události mohly vnutit pojištěnci jakousi "nesmluvní kulanci", a vyhnuly se plnění z pojistné smlouvy na novou hodnotu, což prý má po právní stránce judikatorní přesah.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Směřuje-li ústavní stížnost proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, je třeba předeslat, že uvedený soud ve stěžovatelově věci sice aplikoval ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které Ústavní soud zrušil jako protiústavní, samotná tato skutečnost však ještě neopravňuje Ústavní soud k závěru o protiústavnosti předmětného usnesení. Je totiž třeba vzít v úvahu, že citované ustanovení bylo zrušeno až "uplynutím dne 31. 12. 2012", a tedy i Ústavní soud počítal s další jeho aplikací do doby, než zákonodárce eventuálně přijme jinou, již ústavně konformní úpravu. Přitom výtky, které vznesl vůči danému ustanovení Ústavní soud, se netýkaly dané situace. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice zmiňuje problematiku "judikatorního přesahu", o ni však v posuzované věci vůbec nešlo. Nejvyšší soud totiž v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatel neuplatnil z hlediska citovaného ustanovení relevantní dovolací důvod, což zdůvodnil tím, že své dovolací námitky směřoval do skutkových zjištění, resp. že neoznačil žádnou právní otázku, kterou by měl Nejvyšší soud řešit, a ani nezpochybnil její řešení (ze strany odvolacího soudu). Stěžovatel sice namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal se všemi fakty z jeho dovolání, žádný příklad konkrétního pochybení však neuvádí. K tomu možno dodat, že stejné námitky, jaké jsou obsaženy v ústavní stížnosti, stěžovatel uplatnil i v dovolání, přičemž zjevně jde o námitky směřující vůči skutkovým závěrům soudu prvního stupně (viz také níže).
Ve vztahu k ostatním napadeným rozhodnutím pak ústavní stížnost v podstatě představuje polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, konkrétně pak stran otázky, zda větrnou smrští poškozené senážní věže byly předmětem pojištění (dle stěžovatele se vždy jednalo o nedílnou součást OMD), případně také, zda žalovaná svůj nárok vůči stěžovateli uznala. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), a že mu (tudíž) nepřísluší hrát roli "superrevizní" instance v systému obecné justice, přezkoumávající celkovou zákonnost (či věcnou správnost) soudních rozhodnutí. Z tohoto důvodu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud do daného procesu může zasáhnout toliko tehdy, jestliže případné pochybení má za následek porušení ústavnosti.
Jde-li konkrétně o oblast důkazního řízení, které se nyní souzená ústavní stížnost (také) dotýká, Ústavní soud připomíná, že v rámci své rozhodovací činnosti vymezil vady, které jsou z hlediska ústavnosti relevantní [srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Vzhledem k tomu, že mezi takovéto vady nepatří nesprávné hodnocení důkazů, nemůže ani námitka v tomto ohledu vznesená založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud ostatně opakovaně konstatuje, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; výjimkou z tohoto pravidla pak jsou případy, kdy mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry panuje tzv. extrémní nesoulad, zpravidla vyvolaný zjevným věcným omylem nebo evidentní logickou chybou.
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti namítá právě zmíněný "extrémní nesoulad", z napadeného rozsudku obvodního soudu je však patrno, že se uvedený soud oběma otázkami zabýval, přičemž své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky zdůvodnil. V prvním případě tak učinil podrobným rozborem pojistné smlouvy a jejích příloh, a to v souvislosti i s dalšími listinami. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti opakuje, že poškozené věže byly součástí OMD, avšak adekvátně nevysvětluje, proč je argumentace obecných soudů, které dospěly k jinému závěru, vadná, natož pak vadná takovou měrou, že lze hovořit o zmíněném extrémním nesouladu. Obdobné pak lze konstatovat ve vztahu k údajnému uznání dluhu. Není totiž zcela zřejmé, z čeho přesně stěžovatel vyvozuje, že žalovaná svůj dluh platně uznala; měl-li stěžovatel za to, že daný úkon (ve smyslu §558 občanského zákoníku) je obsažen v dopise ze dne 26. 5. 2006, tuto verzi vzhledem k obsahu tohoto dopisu obecné soudy odmítly a Ústavní soud na jejich závěru nic "extrémního", a tedy protiústavního neshledává.
V této souvislosti možno dodat, že stěžovatel sice ve svém dovolání předestřel určitou (dle jeho názoru právní) otázku stran "nesmluvní kulance", nicméně ani z ústavní stížnosti není zřejmé spojení mezi touto otázkou a právními normami, jejichž aplikace v dané věci připadá do úvahy (zejména těmi, které upravují uznání dluhu); podstata jeho argumentace tkví v požadavku zhodnotit některé zjištěné skutečnosti (zejména vyplacení určité částky žalovanou) jako důkaz toho, že zmíněné senážní věže byly pojištěny. Nelze tudíž ani vytknout Nejvyššímu soudu, že stěžovatelovy dovolací námitky posoudil jako námitky směřující do skutkových zjištění.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu