ECLI:CZ:US:2012:3.US.1538.12.1
sp. zn. III. ÚS 1538/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti AZYS Trading, a. s. se sídlem Na Výsluní 201/13, 102 00 Praha 10, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem Na Zámecké 7, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2012 č. j. 20 Co 307/2011-462 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. února 2011 č. j. 15 C 2/2008-272, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 4. 2012, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
K porušení výše uvedených práv a svobod došlo podle názoru stěžovatelky již prohlášením konkursu na majetek úpadkyně - společnosti RASTRA AG-CZ a. s. (dále jen "úpadkyně") rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 2000 č. j. 46 K 4/2000-375 a vedením konkursního řízení pod sp. zn. 46 K 4/2000 konkursním soudem. Stěžovatelka s odvoláním na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2316/2009 tvrdí, že v projednávané věci je nezbytné vyvodit odpovědnost konkursního soudu za škodu na majetku konkursní podstaty, za kterou správci konkursní podstaty úpadkyně neodpovídají, neboť dva z nich, kteří měli údajně způsobit tuto škodu zpeněžováním majetku právního předchůdce stěžovatelky v předmětném konkursním řízení, tak údajně činili "dle pokynů v rámci dohledu soudu podle §12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění (dále jen "ZKV") a se souhlasem soudce podle §27 odst. 2 ZKV, v rozporu s ustanovením §19 odst. 3 ZKV". Z konkursní podstaty, která byla sepsána podle pokynů soudce podle §18 odst. 1 ZKV, tak docházelo ke zpeněžování majetku právního předchůdce stěžovatelky, aniž bylo proti tomuto postupu správce konkursní podstaty soudem jakkoli reagováno.
Stěžovatelka v souvislosti s žalobou, kterou se spolu s vedlejšími účastníky řízení na své straně: PREFOU MAJETKOVOU, a. s. a RASTRA AG-CZ, a. s. domáhala proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 1.065.729 milionů Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež měla stěžovatelce vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí v konkursním řízení, vedeném konkursním soudem pod sp. zn. 46 K 4/2000, uvádí, že soud měl při svém rozhodování zvažovat, že v dané věci šlo ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") o škodu objektivní. Stát tak údajně absolutní nečinností svých orgánů při ochraně vlastnických práv právního předchůdce stěžovatelky způsobil, že stěžovatelce vznikla jí žalovaná škoda. Vznik škody stěžovatelka odvíjí od zpeněžování do konkursní podstaty nezapsaných práv k dobývacímu prostoru Písníku Čeperka, který byl po dlouhou dobu trvajícího konkursního řízení využíván k těžbě a téměř zcela vytěžen, přičemž značné výnosy z této činnosti byly údajně v průběhu předmětného konkursního řízení zcizeny.
Nezákonným postupem konkursního soudu v rámci dohledu podle ustanovení §12 ZKV při zpeněžování do konkursní podstaty nezapsaných dobývacích práv k Písníku Čeperka se soud v předmětném řízení údajně nezabýval, což stěžovatelka považuje za porušení práva na spravedlivý proces. Současně stěžovatelka zcela odmítá možnost, že by konkursní soud o nezákonné činnosti konkursního správce v souvislosti s využíváním Písníku Čeperka nevěděl. I když bylo rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2008 č. j. 46 K 4/2000-6964 správci konkursní podstaty úpadce uloženo vyplatit právní předchůdkyni stěžovatelky částku přesahující 9 milionů Kč, jde prý jen o zlomek jí způsobené škody.
Další námitky stěžovatelky lze ve stručnosti rekapitulovat tak, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva na legitimní očekávání, ve věci rozhodoval podjatý soudce, byly porušeny zásady důkazního řízení, došlo k nesprávné interpretaci ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna, čímž došlo i k jejich nepřezkoumatelnosti, obecné soudy z neznalosti neaplikovaly ve věci relevantní závěry vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
II.
Z napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2011 č. j. 15 C 2/2008-272 se zjišťuje, že žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 1.065.729 mil. Kč s příslušenstvím, byla zamítnuta.
Soud prvního stupně uvedl, že stěžovatelku podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. poučil o jiném právním názoru soudu na věc a také o jeho závěru, že řízení se ve smyslu žalobních tvrzení bude řídit zákonem č. 82/1998 Sb.
Soud prvního stupně zdůraznil, že v předmětné věci se zaměřil na údajný nesprávný úřední postup soudu v daném konkursním řízení, byť stěžovatelkou nebyl tento postup i přes opakovanou výzvu soudu podle ustanovení §118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. blíže specifikován, přičemž se zabýval postupem konkursního soudu zejména v rámci jeho dohlédací činnosti podle §12 ZKV.
V řízení vzal tento soud za prokázané, že Písník Čeperka, ke kterému se vázala i dobývací práva, byl do soupisu konkursní podstaty úpadkyně zapsán. V souvislosti s činností konkursního soudu soud konstatoval, že o provádění dražby písníku a o sepisování smluv na provádění těžby v něm se zmíněný soud dozvídal s několikaletým zpožděním tak, jak byly listiny obsahující tyto skutečnosti správcem konkursní podstaty úpadkyně postupně zakládány do spisu. Výše označený soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, v němž je posuzována odpovědnost státu a konkursního správce za škodu způsobenou v konkursním řízení sice odděleně, ale nikoli absolutně (§12 a §8 ZKV). Za podstatné považoval soud prvního stupně především skutečnost, že ohledně Písníku Čeperka probíhalo excindační řízení, které bylo pravomocně skončeno až v roce 2008, kdy bylo teprve postaveno najisto, že jeho vlastníkem (včetně dobývacích práv) je, resp. byla předchozí žalobkyně - PREFA a. s. Podle zjištění soudu prvního stupně soud v předmětném konkursním řízení ohledně Písníku Čeperka neporušil jemu zákonem o konkursu a vyrovnání uložené povinnosti ve smyslu ustanovení §8, odst. 1 a §12 citovaného zákona.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2012 č. j. 20 Co 307/2011-462 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Odvolací soud po doplnění a zopakování dokazování se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelka i přes výzvu soudu jednoznačně ve své žalobě nespecifikovala, která konkrétní rozhodnutí shledává nezákonnými a jaký postup soudu či jiného orgánu shledává nesprávným v příčinné souvislosti s jí vzniklou škodou. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i v tom, že ze skutkových zjištění nelze dovodit porušení dohledových povinností konkursního soudu podle ustanovení §12 ZKV. I když odvolací soud vyjádřil nesouhlas se zjištěním soudu prvního stupně v té okolnosti, že konkursní soud nevěděl o provozu podniku úpadkyně prostřednictvím třetích osob, přesto však nelze podle jeho názoru dospět k závěru o nesprávném úředním postupu konkursního soudu ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této jejich činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. V této projednávané věci nebylo takové porušení ústavně garantovaných práv shledáno.
Stěžovatelka ve vztahu k napadeným rozhodnutím zejména argumentuje porušením svého práva na spravedlivý proces. Ústavní soud při testování toho, zda byla dodržena pravidla spravedlivého procesu, zkoumá, zda soudem podaný výklad rozhodné právní normy je předvídatelný a rozumný, jestli koresponduje s ustálenými závěry soudní praxe a není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně jestli nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Žádná pochybení tohoto druhu však v tomto případě nebyla zjištěna.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly příslušné právní předpisy (v projednávané věci jak zákon o konkursu a vyrovnání, tak i ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb.) ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a to jak ve vztahu k provedeným důkazům v řízení před soudem prvního stupně, tak i v souvislosti s doplněným dokazováním provedeným před soudem odvolacím. Nelze proto dovodit porušení práva na spravedlivý proces.
V souvislosti s konstantní judikaturou Ústavního soudu (viz usnesení ze dne 1. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 65/05, ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3187/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz) lze konstatovat, že obecné soudy při svém posouzení vycházely z ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem za současného splnění tří předpokladů: nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Všechny tyto předpoklady musí být splněny současně.
Protože stěžovatelka ani po opakované výzvě soudu nekonkretizovala údajná nezákonná rozhodnutí a nevymezila postup konkursního soudu, který považovala za nesprávný z hlediska jeho povinností daných ZKV, není možné obecným soudům vytýkat nedostatečně zjištěný skutkový stav projednávané věci, tedy že se nezabývaly tím, co stěžovatelka považovala ve vztahu k jí údajně vzniklé škodě za podstatné.
I přes nedostatek relevantních skutkových tvrzení ze strany stěžovatelky jako žalobkyně však obecné soudy své povinnosti řádně zjistit skutkový stav projednávané věci a vyvodit z nich odpovídající právní závěr dostály. V průběhu řízení bylo provedeno obsáhlé dokazování a to jak obsahem spisu sp. zn. 46 K 4/2000, tak i spisů dalších (sp. zn. 17 C 65/2001, sp. zn. 41 Cm 189/2001, sp. zn. 44 Cm 80/2007), přičemž odvolací soud podrobně, logicky a srozumitelně v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětil, jak provedené důkazy hodnotil a jakými úvahami se zabýval. Závěr odvolacího soudu, že shromážděné důkazy nesvědčí ve prospěch tvrzení stěžovatelky, že za jí vyčíslenou škodu odpovídá stát v důsledku nesprávného úředního postupu ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., je náležitě zdůvodněn a nevykazuje žádné ústavněprávní deficity. Odvolací soud se rovněž zabýval námitkou stěžovatelky, že ve věci jednal a rozhodoval vyloučený soudce. I v tomto případě souhlasí Ústavní soud se závěrem odvolacího soudu, že jde o námitku lichou, která zákonnost rozhodování soudu nemůže zpochybnit.
Jestliže tedy oběma obecnými soudy nebyl v projednávané věci zjištěn nesprávný úřední postup konkursního soudu, nebyl důvod se zabývat otázkou škody (vzniku a její výše), neboť bez naplnění tohoto základního předpokladu odpovědnosti státu nelze dospět ke kladnému závěru o odpovědnosti státu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje řadou rozhodnutí Ústavního soudu, tato rozhodnutí však nejsou v projednávané věci aplikovatelná pro odlišnou právní podstatu sporu a jeho skutkové okolnosti.
Protože nebylo zjištěno porušení základních práv stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu