ECLI:CZ:US:2012:3.US.1550.12.1
sp. zn. III. ÚS 1550/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Janem Kolečkem, advokátem v Praze 1, Na Příkopě 15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2012 č. j. 30 Co 584/2011-35 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. listopadu 2011 č. j. 42 C 358/2009-20 (správně 18 C 170/2011-20), spojené s návrhy na zrušení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, na předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce a na náhradu nákladů právního zastoupení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 23. 4. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu (zde stěžovatel poukázal na čl. 90 Ústavy České republiky) a na spravedlivý proces, garantované v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; porušeno mělo být i jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny.
S touto ústavní stížností stěžovatel ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, spojil návrh na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, a současně navrhl, aby Ústavní soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "ESD") předběžnou otázku a aby mu přiznal náhradu nákladů právního zastoupení podle §83 zákona o Ústavním soudu.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") bylo rozhodnuto, že se stěžovateli (v řízení o jeho žalobě proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky 2 480 000 Kč s příslušenstvím) nepřiznává osvobození od soudních poplatků s tím, že stěžovatel "neprokázal existenci důvodů, resp. majetkových poměrů", které by toto osvobození ve smyslu §138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odůvodňovaly. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, avšak Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") je potvrdil usnesením napadeným touto ústavní stížností.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že předmětnou žalobu podal z důvodu ochrany před (nepřímou) diskriminací (na základě tzv. jiného postavení) podle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ke které má docházet na základě ustanovení §25 odst. 4 a §27 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. V rámci žaloby podal návrh ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř., přičemž poukázal na čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 2000/43/ES a čl. 9 odst. 1 směrnice Rady 2000/78/ES, a také na to, že jako vězeň nedisponuje žádným majetkem. Soud však tomuto návrhu nevyhověl, proti čemuž se stěžovatel bránil odvoláním, kde argumentoval odkazem na porušování práva Evropských společenství (Evropské unie). Toto odvolání doplnil návrhem na předložení předběžné otázky k ESD, zda by řízení o žalobách na ochranu před diskriminací měla být zatížena poplatkovou povinností, přičemž vyslovil názor, že zpoplatnění odporuje výše uvedeným směrnicím. Jestliže pak městský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, zbavil jej možnosti projednání jím uplatňovaného nároku. V návaznosti na to stěžovatel vyslovuje nesouhlas se závěry městského soudu, přičemž tvrdí, že je jím sankcionován za to, že zaplatil své splatné dluhy a že je osobou ve výkonu trestu odnětí svobody. Namítá rovněž, že pokud o osvobození od soudních poplatků rozhodoval v prvním stupni asistent soudce, nejde o oprávněnou osobu, neboť u ní není zaručena nezávislost, a že městský soud se vůbec nevypořádal s jeho návrhem na předložení předběžné otázky k ESD, přičemž vyslovuje názor, že došlo k vadné transpozici uvedených směrnic do našeho právního řádu a že by řízení vedená proti státu podle antidiskriminačního zákona měla být osvobozena od soudních poplatků. Dle stěžovatele obecné soudy pochybily i v tom ohledu, že nedostatečně zjistily skutkový stav. Žalobu totiž podal až poté, co byly jemu přiznané kompenzace použity na úhradu dluhů. Tyto kompenzace se nikdy nedostaly do jeho faktické dispozice, a to právě z důvodu, pro který byla podána žaloba, tj. kvůli předmětné diskriminaci, což uvedl již ve svém odvolání. Důvody pro osvobození tak nebyly ze strany soudu vyčerpávajícím způsobem prověřeny, soud se pouze omezil na lakonická (a nesprávná) zjištění ohledně přiznaného zadostiučinění.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Obsahově obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele se již Ústavní soud zabýval ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2493/12, přičemž zmíněnou ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud, resp. jeho III. senát přitom nezjistil žádný důvod, proč by se měl od závěrů tam uvedených jakkoliv odchylovat, a proto na odůvodnění citovaného usnesení stěžovatele plně odkazuje.
Současně považuje za vhodné dodat, že jde-li o otázku samotného (ne)přiznání osvobození od soudních poplatků, Ústavní soud z napadeného usnesení obvodního soudu zjistil, že důvodem nevyhovění stěžovatelově žádosti byla skutečnost, že stěžovatel obdržel vysoké částky, ze kterých by byl schopen soudní poplatek uhradit, a že tak stěžovatel neprokázal existenci důvodů (majetkových poměrů), které by osvobození odůvodňovaly. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, přičemž městský soud se jeho námitkami zabýval a srozumitelným způsobem se s nimi vypořádal, a to konstatováním, že pokud se stěžovateli dostala do dispozice částka postačující na financování jím iniciované soudní pře a pokud se jí zbavil z příčin tkvících v jeho vlastním rozhodnutí, nelze osvobození od soudních poplatků přiznat. Daný závěr pak nemůže Ústavní soud ani z věcného hlediska označit - vezme-li v úvahu konkrétní okolnosti daného případu - za zjevně nepřípadnou (iracionální), a tudíž svévolnou, opravňující zásah Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že je napadenými rozhodnutími penalizován za to, že zaplatil své splatné dluhy, resp. že jej obecné soudy nutí upřednostňovat plnění dluhů vůči státu; jeho námitka se dílem míjí s odůvodněním napadeného usnesení městského soudu. Uvedený soud nedospěl - v obecné rovině - k závěru, že by osoby, které jsou zatíženy dluhy, neměly mít nárok na osvobození od soudních poplatků; vycházel totiž v podstatě z toho, že při posuzování podmínek ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. je třeba vzít v úvahu i další skutečnosti, než je toliko existence dluhů, v daném případě pak zejména to, jakým způsobem (z jakého důvodu) dluh žadateli vznikl a jak žadatel hospodaří či hospodařil se svými aktivy, přičemž v takovémto postupu Ústavní soud nic (z hlediska ústavnosti) závadného nespatřuje. Za "spornou" možno sice považovat argumentaci v samotném závěru odůvodnění napadeného usnesení městského soudu, nicméně i kdyby Ústavní soud přisvědčil stěžovatelově námitce, která spočívá v tvrzení, že je "penalizován za to, že je osobou ve výkonu trestu", nemohl by ke kasaci napadených rozhodnutí přistoupit, neboť z obsahu tohoto celého odůvodnění lze vyvodit, že se jedná pouze o další, toliko doplňující důvod, jehož odmítnutí by stejně k příznivějšímu rozhodnutí pro stěžovatele nevedla.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že městský soud nepředložil předběžnou otázku k ESD a že se jí ani nezabýval a neodůvodnil, z jakého důvodu tak neučinil, ač to on navrhoval. Pokud skutečně stěžovatel takový návrh podal, lze s ním souhlasit v tom ohledu, že se městský soud měl danou otázkou zabývat. Současně je třeba vzít v úvahu závěry, k nimž dospěl Ústavní soud ve shora označeném usnesení, tedy že by "předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie postrádalo jakýkoliv smysl". Z toho plyne, že v úvahu připadající kasace napadených rozhodnutí by rovněž žádný smysl neměla.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb. a návrhem na předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o stěžovatelem uvedené předběžné otázce mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Pokud se týká návrhu stěžovatele na náhradu nákladů zastoupení, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle §83 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu nejsou splněny z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu