ECLI:CZ:US:2012:3.US.1599.12.1
sp. zn. III. ÚS 1599/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky L. D., zastoupené Mgr. Leonou Žákovou, advokátkou v Brně, Dřevařská 12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2012 č. j. 55 Co 18/2012-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení výroku II o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, vydaného v řízení o nařízení exekuce. Svůj návrh odůvodnila tím, že napadeným výrokem byla porušena její základní práva na spravedlivý proces a legitimní očekávání dle čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení těchto základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že jí byla, jako oprávněné, uložena povinnost nahradit náklady exekučního řízení, neboť exekuce byla pravomocně zastavena k návrhu stěžovatelky z důvodu nedostatku právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu. Stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud rozhodl o jejím procesním zavinění na zastavení odvolacího řízení bez rozumného odůvodnění, bez ohledu na její legitimní očekávání, a nevypořádal se s fakticitou průběhu předcházejícího jednání. Namítá, že ihned po zjištění nepravomocnosti exekučního titulu učinila kroky k zastavení exekuce a Městský soud v Praze ji za její aktivitu potrestal uložením povinnosti uhradit náklady řízení, aniž by se vypořádal s okolnostmi daného případu.
Po přezkoumání argumentů obsažených v ústavní stížnosti a napadeném rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je totiž výlučně v pravomoci obecných soudů rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení může zasáhnout pouze v případech, kdy by došlo rozhodnutím obecného soudu k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Napadené rozhodnutí však dle názoru Ústavního soudu za protiústavní ve shora naznačeném smyslu považovat nelze.
Ústavní soud nemá žádných ústavněprávních námitek proti názoru odvolacího soudu, vyjádřenému v napadeném rozhodnutí, že procesní zavinění stěžovatelky v projednávané věci bylo dáno. Odvolací soud tento závěr zdůvodnil tím, že za situace, kdy v předmětné věci dříve, než mohlo být projednáno odvolání povinného proti usnesení o nařízení exekuce, obsahující způsobilý odvolací důvod (povinný namítal nedostatek vykonatelnosti exekučního titulu, tedy brojil proti předpokladům, které jsou pro nařízení exekuce významné), byla usnesením soudního exekutora ze dne 12. 10. 2011 č. j. 129 EX 5754/11-14 exekuce pravomocně zastavena k návrhu oprávněné právě z důvodu nedostatku právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu, lze uzavřít, že důvodně podané odvolání bylo vzato zpět pro chování stěžovatelky (jako oprávněné). Stěžovatelka tedy z procesního hlediska zavinila zastavení odvolacího řízení a povinný má právo na náhradu nákladů, které mu v odvolacím řízení vznikly.
Na základě výše uvedených argumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že v předmětné věci odvolací soud, při rozhodování o náhradě nákladů řízení, postupoval na základě uvážení všech okolností daného případu a své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dostatečně odůvodnil. V podrobnostech stačí odkázat na odůvodnění jeho usnesení. Ústavní soud tak neshledal nic, co by napadené rozhodnutí odvolacího soudu posouvalo do ústavněprávní roviny. Okolnost, že se se závěrem odvolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadené rozhodnutí zrušil.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu