ECLI:CZ:US:2012:3.US.1637.12.1
sp. zn. III. ÚS 1637/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu P. Č., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. února 2012 č. j. 2 As 25/2012-11, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel dne 3. 5. 2012 doručil Ústavnímu soudu návrh směřující proti v záhlaví usnesení označenému rozsudku s tím, že dále navrhl "přerušení řízení o souběžně podávané ústavní stížnosti jím uvedené vlastní značky, do doby vydání konečného rozhodnutí v procesu o správní žalobě proti rozhodnutí ČAK č. j. 1025/12 o neurčení advokáta".
Ačkoliv byl navrhovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh základní formální náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje, neboť nebyl naplněn zejména požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle §30 a §31 zákona o Ústavním soudu.
Z evidence Ústavního soudu se zjišťuje, že navrhovatel podal od roku 2007 k Ústavnímu soudu přes 150 podání. Z mnoha řízení vyplývá, že navrhovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučen (kupř. řízení pod sp. zn. I. ÚS 257/09, I. ÚS 467/09, I. ÚS 787/09, III. ÚS 291/09, IV. ÚS 424/09, III. ÚS 1204/10, II. ÚS 1778/10, II. ÚS 289/11 atd. in http://nalus.usoud.cz). Za zmíněnou dobu byl tedy navrhovatel opakovaně a dostatečně informován o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem a aby byla k podané ústavní stížnosti přiložena plná moc advokáta, který stěžovatele zastupuje.
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru (který již vyjádřil ve věcech navrhovatele vícekrát), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud má za to, že šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je navrhovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení navrhovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Z obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta. V dané věci navrhovatel žalobou brojil proti rozhodnutí České advokátní komory, kterým se mu určuje advokát k poskytování právní služby. Kasační stížností navrhovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011 č. j. 7 A 129/2011-65, kterým tento soud zastavil řízení o žalobě navrhovatele pro nezaplacení soudního poplatku za situace, v níž navrhovatel od placení soudního poplatku nebyl osvobozen, ani o osvobození ve stanovené lhůtě nepožádal. V nyní projednávané věci však není z textu ústavní stížnosti zřejmé, že by se stěžovatel v souvislosti s podáním ústavní stížnosti na Českou advokátní komoru s žádostí o určení advokáta obrátil, ačkoliv, jak bylo výše uvedeno, byl o této možnosti Ústavním soudem již mnohokrát poučen.
Ústavní soud rovněž neshledal žádný důvod k tomu, aby řízení o návrhu navrhovatele proti výše označenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu přerušil, neboť doručením rozhodnutí o zamítnutí kasační stížnosti bylo nepochybně řízení skončeno.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj