ECLI:CZ:US:2012:3.US.1649.12.1
sp. zn. III. ÚS 1649/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. D. N. a 2. V. N., obou zastoupených Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem ve Frýdku-Místku, Svatoplukova 1209, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2012 č. j. 9 Cmo 441/2011-71 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2011 č. j. 44 Cm 133/2011-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. 5. 2012, doplněnou podáním ze dne 8. 6. 2012 a k výzvě Ústavního soudu podáním ze dne 19. 7. 2012, stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu, napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byly podle §175 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítnuty námitky stěžovatelů proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému stejným soudem dne 6. 6. 2011 pod č. j. 44 Cm 133/2011-6. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") toto usnesení krajského soudu potvrdil, a to rovněž ústavní stížností napadeným usnesením.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že porušení svého ústavně zaručeného práva spatřují v tom, že jim byla ze strany státních orgánů znemožněna v daném soudním (směnečném) řízení řádná procesní obrana, což zdůvodňují tím, že jim nebylo do jejich poštovní schránky vloženo oznámení o uložení doporučené zásilky, kterou jim byl doručován shora zmíněný směnečný platební rozkaz, takže se nemohli dozvědět o skutečnosti, že jim po uplynutí desetidenní lhůty začala běžet třídenní lhůta k podání námitek. Jakmile se pak dozvěděli o nutnosti podat námitky, a tento okamžik nastal dne 31. 8. 2011, kdy jim byl předmětný směnečný platební rozkaz vhozen do poštovní schránky, námitky vypracovali a dne 2. 9. 2011, tedy ve třídenní lhůtě, odeslali.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jak plyne z napadeného usnesení krajského soudu, tento soud dospěl k závěru, že předmětný směnečný platební rozkaz byl stěžovatelům doručen tzv. náhradním způsobem dne 28. 8. 2011 (tedy desátým dnem ode dne, kdy byla písemnost uložena a připravena k vyzvednutí), lhůta k podání námitek počala běžet dne 29. 8. 2011 a skončila dne 31. 8. 2011, námitky stěžovatelů byly k poštovní přepravě podány 2. 9. 2011, tedy až po uplynutí zákonné třídenní lhůty. V odvolání proti citovanému usnesení stěžovatelé uvedli, že jim - jak plyne z přiložené kopie Oznámení o výsledku reklamačního řízení - byla předmětná zásilka doručena do poštovní schránky dne 31. 8. 2011, a nikoliv 28. 8. 2011, jak uvedl krajský soud. Vrchní soud se pak se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když s odkazem na ustanovení §49 odst. 1, 2, a 4 a §175 odst. 1 o. s. ř. konstatoval, že směnečné platební rozkazy byly stěžovatelům doručeny dne 29. 8. 2011 tzv. náhradním způsobem, adresáti byli z "Výzvy a poučení" o dni doručení písemnosti informováni, přičemž skutečnost, že pošta vložila zásilky určené stěžovatelům v souladu s §49 odst. 4 druhou větou o. s. ř. do jejich schránek dne 31. 8. 2011, na této skutečnosti nic nemění.
Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelé při podání námitek proti zmíněnému směnečnému příkazu (nesprávně) vycházeli z toho, že k jeho doručení došlo dne 31. 8. 2011, kdy jim příslušná zásilka byla vložena do poštovní schránky. Na tomto svém stanovisku zjevně i v průběhu odvolacího řízení setrvali, ačkoliv krajský soud v ústavní stížností napadeném usnesení výslovně konstatoval (a stěžovatele tak upozornil na to), že k jejímu doručení došlo tzv. náhradním způsobem. Argument, že jim oznámení o uložení zásilky, resp. výzva k jejímu vyzvednutí nebyla vůbec doručena do poštovní schránky, stěžovatelé přednesli až v ústavní stížnosti.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že rozhoduje-li o ústavní stížnosti proti zásahu orgánu veřejné moci v podobě (soudního) rozhodnutí [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], jeho úkolem je přezkoumávat "pouze" ústavní konformitu takového rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo; nelze jej považovat za další instanci v systému obecné justice, neboť se jedná o soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (srov. čl. 91 Ústavy).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti sice tvrdí, že v důsledku postupu obecných soudů nemohli uplatnit procesní obranu proti směnečnému platebnímu výměru, neuvádějí však, jakého konkrétního pochybení se tyto měly dopustit, a není to zřejmé ani Ústavnímu soudu. Z vyžádaného soudního spisu totiž neplyne, že by stěžovatelům uložení zásilky nebylo oznámeno, resp. z něj plyne skutečnost právě opačná (viz doručenky na č. l. 6), a tudíž nelze nic vytknout soudu prvního stupně, pokud námitky stěžovatelů jako pozdě podané odmítl. Vzhledem k tomu, že ve svém odvolání stěžovatelé danou skutečnost netvrdili, ač tak učinit mohli, sami způsobili, že se danou otázkou nezabýval ani odvolací soud.
Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu