ECLI:CZ:US:2012:3.US.1666.11.2
sp. zn. III. ÚS 1666/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky H. T., zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 11. 2010, č. j. 13 P 108/2008-220 13 P a Nc 331/2010, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2011, č. j. 19 Co 29/2011-275, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 32, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o svěření dětí do pěstounské péče, jehož byla účastníkem.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 13 P 108/2008 se podává následující.
Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 10. 2008, č. j. 0 Nc 1101/2008-3, bylo nařízeno předběžné opatření, jímž byla nezletilá K. K. předána do péče Dětského diagnostického ústavu v Hradci Králové, nezletilá A. K. a L. K. a nezletilá H. K. předáni do péče Kojeneckého ústavu Svitavy.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 4. 2009, č. j. 13 P 103/2008-85 13 P a Nc 412/2008, byla nařízena ústavní výchova nezletilých K., A., L. a H. K. Proti tomuto rozhodnutí podali rodiče nezletilých odvolání, které posléze vzali zpět a soud řízení usnesením ze dne 9. 9. 2009 zastavil (č. l. 106).
Trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 9. 2009, č. j. 2 T 183/2009-138, jenž nabyl právní moci dne 17. 10. 2009, byl rodičům nezletilých H. K. (stěžovatelce) a J. K. uložen (každému) pro trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), c) trestního zákona trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon jim byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 11. 2009, č. j. 13 P 103/2008-129 13 P a Nc 412/2008, bylo v řízení o úpravu poměrů pro dobu po rozvodu manželství rodičů nezletilých dětí rozhodnuto tak, že se nařizuje ústavní výchova nezletilých K., A., L. a H. K.; rodiče nezletilých dětí se práva na odvolání (dne 16. 11. 2009) vzdali. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 20. 1. 2010, č. j. 5 C 119/2009-17, bylo manželství matky nezletilých H. K. (stěžovatelky) a jejich otce J. K. rozvedeno.
Rozhodnutím Městského úřadu Vysoké Mýto ze dne 2. 9. 2010 (č. l. 176) byli nezletilý L., A. a H. K. svěřeni s účinností od 2. 9. 2010 do péče budoucích pěstounů manželů L. a J. R.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 11. 2010, č. j. 13 P 108/208-220 13 P a Nc 331/2010, 1/ byly k návrhu manželů R. nezletilé děti L., A. a H. K. svěřeny do jejich společné pěstounské péče (výrok I), 2/ byla zrušena nařízená ústavní výchova nezletilých (výrok II), 3/ byl zamítnut návrh babičky nezletilých M. K. na svěření dětí do její pěstounské péče (výrok III), a konečně byl zamítnut i návrh stěžovatelky, aby nezletilé děti byly svěřeny do její výchovy (výrok IV). Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl soud na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že s ohledem na výchovné schopnosti rodičů je zjevné, že "bude nutné zabezpečovat formou náhradní výchovy péči dlouhodobě", přičemž manželé R. již delší dobu řádnou péči o děti zajišťují; ti mají zabezpečeny všechny podmínky pro řádnou výchovu dětí a dle vyjádření "OSPOD" jsou osobami vhodnými pro výkon této péče, deklarují ochotu umožnit styk nezletilých s jejich rodiči, a vůči matce (stěžovatelce) "již prokázali, že jsou schopni s ní komunikovat a styk s nezletilými dětmi jí umožnit". Návrh stěžovatelky, aby děti byly svěřeny do její péče, soud, poté co odmítl doplnění dokazování zprávou z manželské poradny a jejím pracovním hodnocením (viz protokol o jednání na č. l. 218), zamítl s finálním odůvodněním, že "důvody, pro které byly odebrány z její péče, trvají".
Krajský soud v Praze též ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil. V odůvodnění uvedl, že s ohledem na zjištěné ohrožení vývoje nezletilých dětí v době jejich odebrání z péče rodičů se v prvé řadě zabýval otázkou, zda od té doby nenastala na straně matky zákonem požadovaná změna poměrů, jež by jinou úpravu výchovy nezletilých odůvodňovala. Nepřehlédl přitom, že u stěžovatelky došlo ke zlepšení jejích bytových poměrů, ani to, že je už i zaměstnána a že se tudíž podstatně zlepšilo její hmotné zabezpečení. Příčinou stavu, pro který jí musely být nezletilé děti z její péče odebrány, však byly i její výchovné schopnosti, které znalec označil "za hraniční", přičemž u matky i otce bylo zjištěno, že by "potřebovali dlouhodobé psychoterapeutické vedení a bylo jim doporučeno, aby vyhledali odbornou pomoc, což neučinili". Odvolací soud, poté co doplnil dokazování zjištěním současných výchovných poměrů dětí a všech dotčených osob (stěžovatelky, otce a babičky dětí), dospěl k závěru, že svěření dětí do péče matky by nebylo v jejich zájmu, neboť zde není žádná záruka, že se "vzhledem k osobnostním rysům matky a její snížené schopnosti plnit povinnosti včetně mateřství na úkor vlastního pohodlí nebude opakovat stav, na který muselo být reagováno odebráním dětí z péče rodičů a posléze nařízením ústavní výchovy". Ve vztahu k (též) napadenému výroku I, podle kterého byly nezletilé děti svěřeny do pěstounské péče manželů R., pak plně přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že prostředí v této rodině se jeví jako nejvhodnější pro jejich výchovu, přičemž manželé R. mimo jiné osvědčili, že "dávají záruku zajištění spolupráce s odborníky, která je pro další vývoj a odstranění opožděnosti ve vývoji nezletilých dětí nezbytná", a bylo zjištěno, že zajistí též i pravidelný kontakt nezletilých s jejich rodiči.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy svými rozhodnutími jí i nezletilým dětem upřely právo na ochranu jejich rodinného života a právo na výchovu dětí vlastními rodiči. Při hodnocení jejích výchovných schopností vycházely ze znaleckého posudku vypracovaného před více jak třemi lety, přičemž však "v mezidobí soustavně a úspěšně pracuje jako ošetřovatelka v nemocničním zařízení" a její aktuální osobnost, jakož i "schopnost plnit povinnosti" kladně hodnotila i odborná psycholožka PhDr. Z. Porušení svého práva na spravedlivý proces pak stěžovatelka spatřuje v tom, že soudy tento důkaz opomněly hodnotit, a nijak se ve svých rozhodnutích nevypořádaly ani s návrhy na provedení důkazu výslechem jejího druha a znaleckým posudkem, jímž by byly posouzeny její současné výchovné schopnosti; stejně tak nereagovaly na návrh otce dětí, aby byly svěřeny do její výchovy. Stěžovatelka též oponuje závěru odvolacího soudu, že nevyhledala psychoterapeutické vedení a odbornou pomoc, a předkládá potvrzení PhDr. T., že se dlouhodobě účastní konzultací v Rodinné a manželské poradně Pardubického kraje.
K ústavní stížnosti podaly oba soudy vyjádření, jež byla intimována stěžovatelce, která na ně odpověděla. Jelikož - z pohledu rozhodných kritérií ústavněprávního přezkumu - již tato podání nepřinesla podstatné argumentační novoty, a zúčastněným subjektům jsou tato vyjádření známa, upustil Ústavní soud od jejich podrobného záznamu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, přičemž ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Co do právního východiska je třeba zdůraznit, že obecné soudy - zcela správně - se ve vztahu k návrhu stěžovatelky na svěření dětí do její péče zabývaly především otázkou, zda je splněna rozhodná podmínka změny poměrů (zde konkrétně ve vztahu k výchovným možnostem stěžovatelky), a - což je třeba zvláště zdůraznit - i její způsobilost ovlivnit původní rozhodnutí o výchově nezletilých L., A. a H. (vůči stěžovatelce negativní), jak má na mysli ustanovení §50 odst. 2 zákona o rodině (§163 odst. 3 o. s. ř.).
Při snaze nalézt spravedlivou rovnováhu mezi dotčenými zájmy, představovanými zde zájmem stěžovatelky na realizaci svého práva na péči o děti a jejich výchově (čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny) a podílení se na jejich citovém, rozumovém a mravním rozvoji, a zájmem nezletilých dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) - na který stěžovatelka svoji pozornost v řízení nikterak neupínala a nečiní tak ani nyní v ústavní stížnosti - oba soudy na základě výsledků provedeného dokazování přisoudily nikoli neodůvodněně zvláštní význam zájmu nezletilých dětí, a to právě s přihlédnutím k okolnostem, jež v jejich původní rodině panovaly, a i nadále, přes určité pozitivní změny na straně stěžovatelky v oblasti hmotného zabezpečení, panují, neboť zvážení toho, co nejlépe slouží zájmům dítěte, má vždy rozhodující význam (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 2750/07 či sp. zn. II. ÚS 297/10). Obecné soudy tento princip adekvátně podpořily vysloveným požadavkem založení dlouhodobě stabilizovaného výchovného prostředí, posilovaným potřebou odstranit dřívějším rodinným prostředím založenou opožděnost v jejich vývoji, a konkrétním zjištěním, že v poměrech, založených pěstounskou péčí, je zakotven reálný předpoklad, že - oproti poměrům stěžovatelky - tomu tak v budoucnu bude.
Ani důvod k závěru, že obecné soudy při zjišťování skutkového stavu významně pochybily (což stěžovatelka učinila hlavním předmětem svým námitek), zde dán není; naopak soudy přijaté skutkové závěry o tom, že ke "kvalifikované změně poměrů" nedošlo, mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Tomu pak koresponduje i úsudek, že - vzhledem k uplatněným právním hlediskům a odpovídajícím (již učiněným) skutkovým zjištěním - nebylo ústavněprávním pochybením, že obecné soudy nevyhověly dalším stěžovatelčiným důkazním návrhům.
Pro rozsah hodnocení ústavní stížnosti stěžovatelky je významné, že Ústavní soud již dříve rozhodl o obdobných ústavních stížnostech otce a babičky nezletilých dětí (podaných proti týmž napadeným rozhodnutím obecných soudů), a to tak, že je jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl. Na odůvodnění těchto rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1703/11 ze dne 22. 11. 2011 a sp. zn. II. ÚS 1723/11 ze dne 15. 12. 2011, které jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz, pak postačí odkázat, a to jak co do vypořádání se s ústavněprávním argumentem prostřednictvím čl. 32 Listiny (jmenovitě v ústavní stížnosti otce nezletilých dětí) tak s argumentem vad procesních na základě čl. 36 odst. 1 Listiny (v ústavních stížnostech obou); obojí je totiž - nad rámec nyní konkrétně řečeného - použitelné i v dané věci.
Je tudíž namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení §43 odst. odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) jako zjevně neopodstatněnou usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu