ECLI:CZ:US:2012:3.US.1693.11.1
sp. zn. III. ÚS 1693/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. L. L., zastoupené Mgr. Ing. Michalem Burešem, advokátem se sídlem v Lenešicích, Nová 244, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011, č. j. 25 Co 24, 25/2011-523, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 odst. Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v řízení o styku otce s nezletilým dítětem, jehož byla účastníkem.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 7. 10. 2010 č. j. 11 P 24/2008-438, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 11. 2010 č. j. 11 P 24/2008-471, rozhodl k návrhu otce Ing. P. L. v řízení o změnu úpravy jeho styku s nezletilým synem M. L., stanoveným naposledy rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009 č. j. 25 Co 144/2009-196, tak, že 1. návrh na změnu úpravy v období letních prázdnin zamítl (výrok I), 2. zastavil řízení o návrhu na úpravu styku v každém sudém kalendářním týdnu, v lednu každého roku a v období 25. 12. - 26. 12. každého roku, 3. zamítl návrh o upřesnění prvního kalendářního týdně pro účely styku, 4. zamítl návrh o úpravu styku otce s nezletilým každý lichý týden po dobu jeho plaveckého výcviku, 5. zamítl návrh o nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty nebo napomenutím matce nezletilého a 6. navrhovateli uložil povinnost zaplatit náklady tohoto řízení.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajský soud v Praze (k odvolání otce nezletilého) tento rozsudek okresního soudu 1. změnil ve výroku I tak, že (oproti poslednímu rozhodnutí ze dne 4. 6. 2009) jinak upravil rozsah styku stěžovatele s nezletilým, a výrok II vypustil, 2. ve výrocích III a V rozsudek potvrdil, a 3. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení.
V odůvodnění ohledně nové úpravy rozsahu styku otce s nezletilým uvedl, že dokazováním provedeným soudem prvního stupně bylo zjištěno, že styk otce s nezletilým probíhá buď v termínech soudem stanovených, nebo rodiči nezletilého dohodnutých; domluva mezi rodiči je však velmi komplikovaná a konflikty mezi nimi vyplývají zejména z neshody na výkladu rozsudku krajského soudu o úpravě styku otce s nezletilým, když otec si rozsudek vykládá tak, že běžný styk probíhá stále po celý rok včetně letních i vánočních prázdnin a matka má za to, že po tuto dobu běžný styk neprobíhá. Rovněž i po doplnění dokazování zjistil, že mezi účastníky řízení panují dohady ohledně výkladu rozsahu styku; na tomto základě proto dospěl k závěru, že je na místě styk otce s nezletilým upřesnit, aby se předešlo jakékoliv nejasnosti, a tím i konfliktům mezi rodiči. Podle soudu je tudíž možno takto nastalé poměry v rodině a situaci změněnou za poslední rok hodnotit jako změnu poměrů, jež odůvodňuje změnu úpravy otce s nezletilým, neboť bylo prokázáno, že se rodiče nejsou schopni shodnout na výkladu pravomocného soudního rozhodnutí o úpravě styku otce s nezletilým a z tohoto důvodu vznikající konflikty mají negativní dopad nejen na oba rodiče, ale především na nezletilého M. Je proto v zájmu nezletilého, uzavřel odvolací soud, aby jeho styk s otcem byl upraven natolik exaktně, aby "nezbýval žádný prostor pro pochybnosti a tím pro vznik zbytečných konfliktů". Z těchto důvodů (a s dalším podrobným odůvodněním, jakož i názornými příklady) proto výslovně upravil, že v období letních prázdnin běžný styk nezletilého s otcem neprobíhá a pro tuto dobu nastupuje speciální úprava styku otce s nezletilým; nově pak upravil styk otce s nezletilým o vánočních svátcích (s tím, že i v tomto období běžný styk neprobíhá), jakož i pro období jarních prázdnin. Odvolací soud též podrobně zdůvodnil, proč považuje za správný výrok soudu prvního stupně, jímž zamítl návrh na "upřesnění prvního kalendářního týdně pro účely stanovení kontaktu" a návrh na nařízení výkonu (předchozího) rozhodnutí.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a nově upravil styk nezletilého s otcem z důvodu změny poměrů, kterou shledal jen v konfliktech mezi rodiči; taková interpretace a aplikace jednoduchého práva (zde §163 odst. 2 o. s. ř.) je však podle jejího názoru "naprosto svévolná a vybočující z mezí ústavnosti". Za "absurdní" považuje, aby pro rozpory mezi rodiči, jež vedly k rozpadu manželství, přetrvávají i po rozvodu a budou s vysokou pravděpodobností přetrvávat i nadále, byly neustále měněny rozsudky o výchově nezletilého. Sama se rozhodnutími soudů vždy řídila a měla za to, že když soud určitým způsobem rozhodl, bude podle jeho rozhodnutí styk nezletilého s otcem "fungovat", a to do doby podstatné změny poměrů; naopak byl (je) to právě otec nezletilého, který konflikty mezi nimi vyvolává, není ochoten soudní rozhodnutí dodržovat a vyžaduje styk se synem v mnohem větším rozsahu. Odůvodnění existence změny poměrů v napadeném rozhodnutí proto považuje (s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 475/09) za zcela formální, nepřesvědčivé a nelogické. Tvrdí též, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo i k porušení zásady dvouinstančnosti řízení, neboť soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by předtím seznámil účastníky řízení se svým odlišným právním názorem na změnu poměrů a umožnil jim se k tomuto právnímu názoru vyjádřit. Podle stěžovatelky bylo porušeno i její právo na zákonného soudce, neboť ze statistického hlediska považuje za prakticky vyloučené, aby ve všech čtyřech případech podaného odvolání ve věci rozhodoval stejný senát 25 Co; má tudíž za to, že "napadený rozsudek byl vynesen jinými soudci, než soudci zákonnými".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
To je relevantní i v dané věci, jestliže se námitky stěžovatelky - hodnocené v ústavněprávní rovině - spojují výlučně s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu, a to tvrzením, že odvolací soud svévolně aplikoval podústavní právo (jmenovitě §163 odst. 2 o. s. ř.), své rozhodnutí v otázce změny poměrů přesvědčivě nezdůvodnil a porušil i zásadu dvojinstančnosti řízení.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci přitom představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze.
Odvolací soud očividně nepřehlížel, že neposuzuje (jen) rozsah styku nezletilého s otcem jako takový, ale - a to v první řadě - existenci podmínky změny rozhodných poměrů, jakož i její způsobilost původně stanovený rozsah styku ovlivnit (163 odst. 2 o. s. ř., §28 zákona o rodině). Východiskem pro závěr, že tato podmínka je splněna, se nestaly - oproti mínění stěžovatelky - toliko izolovaně samotné konflikty mezi rodiči nezletilého, ale jejich následek, totiž ustavení takových (nových) poměrů mezi rodiči dítěte, jež možnosti bezporuchového styku dítěte s otcem znemožňovaly (což vyvolalo stav, kolidující se zájmem dítěte).
Rozhodná existence změny poměrů je totiž založitelná nejen na přítomnosti skutečností zcela nových, nýbrž i na kvalitativní změně těch, jež již existovaly dříve. Jinak řečeno, i konkrétní, pro styk nezletilého s druhým rodičem rušivá okolnost rozdílného výkladu jeho rozsahu rodiči (a jejich reálného chování), se stane rozhodným způsobem významnou tehdy, trvá-li relevantní dobu, čímž posílila jak "kvalitu" nových poměrů, tak i jejich - v subjektivních poměrech rodičů - nezměnitelnost.
Dospěl-li odvolací soud k tomu, že jsou dány okolnosti odůvodňující závěr o změně poměrů ve smyslu rozhodných ustanovení zákona, nelze mu z výše naznačených hledisek ústavního přezkumu ničeho vytýkat.
Přisvědčit nelze ani námitce, že odvolací soud "porušil zásadu dvouinstančnosti řízení", neboť zde o změnu "právního náhledu" odvolacího soudu evidentně nešlo. Stěžovatelce muselo být totiž od počátku řízení jasné, že na základě právní argumentace předkládané navrhovatelem, je zde ve hře právě otázka změny poměrů, na niž až nyní v ústavní stížnosti poukazuje. Bez ohledu na to, jak v řízení navrhovatel argumentoval, musela být připravena čelit (chtěla-li tak činit) návrhu otce dítěte právě tvrzením absence podstatné změny poměrů; bylo tedy na ní (od počátku) tvrdit takové skutkové okolnosti, způsobilé takový předpoklad návrhu zpochybnit. Odvolací soud přitom takovou oponenturu stěžovatelce nikterak neznemožnil, a s tím, že k takovému závěru může v řízení dospět, musela stěžovatelka (zastoupená v řízení právním zástupcem) počítat. O situaci - ani její obdobu - předjímanou ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř. zde proto nešlo.
Na tvrzení stěžovatelky, že v řízení bylo porušeno i její právo na zákonného soudce, pak nelze pohlížet jinak, než že je výsledkem jejích toliko ničím nepodložených hypotetických a spekulativních závěrů o statistické pravděpodobnosti rozhodování konkrétního (shodného) senátu. Dovodit jen z takových úvah porušení práva na zákonného soudce proto - bez dalšího - přirozeně nelze.
Uplatní se tudíž závěr, že ústavní stížností napadené rozhodnutí nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nebo čl. 6 Úmluvy, resp. čl. 38 Listiny. Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu