ECLI:CZ:US:2012:3.US.1722.12.2
sp. zn. III. ÚS 1722/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného Mgr. Barbarou Wilczkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Stodolní 741/15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2012 č. j. 4 Ads 173/2011-227, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2011 č. j. 43 Cad 132/2007-195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 26 odst. 3, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (poté co jeho původní rozhodnutí ze dne 27. 10. 2008 č. j. 43 Cad 132/2007-92, bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009 č. j. 6 Ads 40/2009-115, zrušeno) rozhodl o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze (dále jen "žalované") ze dne 20. 6. 2007 č. 651 230 0916, jímž byla zamítnuta jeho žádost o přiznání invalidního důchodu tak, že ji zamítl. V odůvodnění uvedl, že na základě předložených důkazů (lékařských nálezů a posudků PK MPSV ČR v Ostravě ze dne 23. 10. 2007, PK MPSV ČR v Praze ze dne 3. 4. 2008) a doplnění dokazování o posudek PK MPSV ČR v Brně (z 31. 3. 2011) dospěl k závěru, že v případě stěžovatele šlo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou bylo duševní onemocnění dle kapitoly V, položky 4, písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., ve znění vyhlášky č. 40/2000 Sb., které způsobilo pokles jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti na horní hranici rozpětí, tedy ve výši 20%. Soud v řízení nezjistil "žádné rozporné skutečnosti spočívající v jednotlivých lékařských nálezech, ve srovnání s obsahem samotného posudku posudkové komise", jež se při hodnocení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele řídila "příslušnými ustanoveními vyhlášky č. 284/1995 Sb."; subjektivní stěžovatelův názor, že "tento pokles" hodnotily posudkové komise nesprávně, proto obstát nemůže. Zdůvodnil též, proč neshledal opodstatněným návrh na vypracování znaleckého posudku.
Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění zdůraznil, že "posouzení zdravotního stavu a souvisejícího zbytkového pracovního potenciálu je věcí odborně medicínskou, k níž soud nemá potřebné odborné znalosti, a proto se vždy obrací k osobám, které jimi disponují"; pro účely přezkumného soudního řízení ve věcech důchodového pojištění zdravotní stav a pracovní schopnosti občana posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, jež pro tyto účely zřizuje jako své orgány posudkové komise (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Tento posudek je pak v řízení před soudem stěžejním důkazem, na který je soud při nedostatku odborné erudice odkázán, v důsledku čehož je třeba klást zvýšený důraz na jeho "jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost", a tento požadavek je naplněn v případě, "že se v něm posudková komise vypořádala se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédne k žalobcem udávaným potížím a své posudkové závěry náležitě zdůvodní". Nejvyšší správní soud zaznamenal, že krajský soud doplnil dokazování o posudek Posudkové komise v Brně z 31. 3. 2011 (jehož obsah a vyjádření k námitkám stěžovatele v odůvodnění podrobně rekapituloval), podle jehož závěru nebyl stěžovatel ke dni vydání napadeného správního rozhodnutí plně ani částečně invalidní, a nešlo u něj ani o situaci zachovalé schopnosti vykonávat (pro zdravotní postižení) soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek. Podle Nejvyššího správního soudu byly posudkem Posudkové komise v Brně odstraněny nedostatky předchozích posudků posudkových komisí v Ostravě a Praze ve vztahu k tvrzenému vlivu chronického únavového syndromu; současně však i tato posudková komise ve shodě s předchozími posudky "označila za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele středně těžkou somatoformní poruchu u sensitivní osobnosti", podřadila toto zdravotní postižení pod kapitolu V, položku 4, písm. b) Přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., shodně stanovila míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti ve výši 20 %" a předestřela důvody, proč rozhodné zdravotní postižení nelze hodnotit podle písmena c) či d) uvedené položky. Soud proto uzavřel, že posudky posudkových komisí lze nyní označit za "jednoznačné, úplné a přesvědčivé", a tudíž nebylo již žádného důvodu, aby dokazování bylo doplněno o posudek soudního znalce z oboru posudkového lékařství (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Ads 22/2003).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem správních soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť nerozhodly o navrhovaném důkazu nezávislým znaleckým posudkem soudního znalce z oboru léčení únavových syndromů a řádně nezdůvodnily, proč tomuto návrhu nevyhověly. Též tvrdí, že soudy svá rozhodnutí opřely o posudek, který podle jeho názoru "není úplný a navíc je rozporuplný"; má tudíž za to, že ačkoliv veškerými lékařskými zprávami doložil, že není s ohledem na četná a závažná onemocnění schopen práce, bylo mu napadenými rozhodnutími, vycházejícími z neúplných a rozporuplných posudků, upřeno právo na přiměřené hmotné zabezpečení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to jmenovitě tvrzením, že zejména krajský soud porušil zákonem stanovená procesní pravidla dokazování tím, že ve svých závěrech vyšel z "neúplného a rozporuplného" posudku a neprovedl jím navržený důkaz soudním znalcem, a ani Nejvyšší správní soud tyto procesní vady neodstranil.
Co do stížností otevřené skutkové roviny řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba.
Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Není především důvod pochybovat o tom, že soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, jež byly v řízení předloženy, resp. byly dle pokynu Nejvyššího správního soudu dodatečně opatřeny (viz posudky PK MPSV ČR v Ostravě, PK MPSV ČR v Praze a zejména pak posudek PK MPSV ČR v Brně), a které umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž byl pro rozhodnutí nezbytný. Úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily, přitom vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Nejvyšší správní soud pak stěžovateli obsáhle a více než podrobně objasnil, proč považuje postup krajského soudu ohledně rozsahu dokazování a zjišťování skutkového stavu za dostatečný právě s ohledem na specifičnost posuzování zdravotního stavu a hodnocení důkazů pro účely důchodového zabezpečení. Oba soudy i adekvátně vysvětlily, že jim v tomto řízení nepříslušelo posuzovat věcnou správnost odborného lékařského posouzení, jakož i odůvodnily - což bylo pro věc rozhodné - z jakých důvodů nevzbuzuje zejména posudek PK MPSV ČR v Brně, dodatečně vypracovaný pro potřeby soudního řízení, již žádných pochyb co do jeho "úplnosti a přesvědčivosti".
Tvrdí-li stěžovatel i nyní (stejně jako v kasační stížnosti), že k zásahu do jeho práva došlo i tím, že v soudním řízení nebyl proveden jím navržený důkaz (posudkem soudního znalce), je z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění v rovině vyložených zásad ústavněprávního přezkumu podstatné, že zde o situaci tzv. opomenutého důkazu nejde; neplatí totiž, že je procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a naopak je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Vysvětlily-li soudy, byť stručně, proč stěžovatelem navržený důkaz neprovedly (jako nadbytečný, též s ohledem na specifický způsob posuzování zdravotního stavu v daném řízení), pak není ani důvod k závěru, že obecné soudy v procesu dokazování (odmítnutím důkazních návrhů) pochybily, natožpak v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad. Oproti názoru stěžovatele je namístě úsudek, že v řízení dosažené skutkové závěry mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu