ECLI:CZ:US:2012:3.US.1736.12.1
sp. zn. III. ÚS 1736/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky E. D., zastoupené JUDr. Zdenkem Poštulkou, advokátem v České Třebové 2, U Javorky 976, proti rozsudku Městského soud v Praze ze dne 21. dubna 2010 č. j. 28 Co 47/2010-265, spojené s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, vydaného v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, v němž vystupovala na straně žalobkyně. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů o tom, že byly splněny podmínky pro použití výpovědního důvodu spočívajícího v nadbytečnosti zaměstnance z důvodu organizační změny provedené zaměstnavatelem ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce a že byla zároveň splněna nabídková povinnost zaměstnavatele ve vztahu ke stěžovatelce ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce. Postup obecných soudů není, dle jejího názoru, konformní s právem na práci, zakotveným v Listině základních práv a svobod. Podle stěžovatelky obecné soudy nesprávnými a svévolnými procesními postupy degradovaly právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť jí neumožnily prokázat tvrzené skutečnosti navrženými důkazy, které nebyly provedeny, a důkazy v její prospěch se řádně nezabývaly.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že výpověď daná stěžovatelce dopisem žalované (ČD Cargo, a. s.) ze dne 29. 6. 2006 je neplatná. V podrobně odůvodněném rozsudku soud prvního stupně pečlivě objasnil důvody, pro které dospěl k závěru, že žaloba stěžovatelky není důvodná. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Konstatoval, že v předmětné věci soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky již rozsudkem ze dne 29. 6. 2007, který byl k odvolání stěžovatelky zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2008. Podle odůvodnění zrušovacího usnesení se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že v daném případě byly splněny podmínky pro použití výpovědního důvodu spočívajícího v nadbytečnosti zaměstnance z důvodu organizační změny provedené zaměstnavatelem ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Odvolací soud pouze uložil soudu prvního stupně dále se zabývat splněním nabídkové povinnosti ze strany zaměstnavatele ve smyslu §46 odst. 2 zákoníku práce a k tomu provést další dokazování. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně v tomto směru dokazování řádně doplnil, přičemž z provedených důkazů, týkajících se splnění nabídkové povinnosti, vyvodil odpovídající skutkové závěry, které správně zhodnotil i po právní stránce a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky se skutkovými zjištěními, hodnocením provedených důkazů a s právními závěry obecných soudů v podstatě ve stejném smyslu a rozsahu, jako v řízení před těmito soudy. Stěžovatelka v ní prosazuje svůj názor, který pokládá za jediný správný.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Není proto povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může, pokud shledá porušení základního práva či svobody. Ústavní soud se nezabývá ani přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Taková situace však v daném případě nenastala.
Ústavní soud přezkoumal ústavnost řízení před obecnými soudy a rozhodnutí z těchto řízení vzešlých a dospěl k závěru, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Odvolací soud se podrobně zabýval všemi argumenty stěžovatelky a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí v plném rozsahu odkazuje. V předmětné věci se jednalo pouze o výklad a aplikaci pracovního, tedy podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl. Návrh na náhradu nákladů řízení má akcesorickou povahu, tj. sdílí osud ústavní stížnosti, s níž je spojen. Pokud tedy byla samotná ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, byl tím odmítnut i návrh na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu