ECLI:CZ:US:2012:3.US.1875.11.1
sp. zn. III. ÚS 1875/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti L. L., zastoupeného JUDr. Romanem Schneiderem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 12 Co 74/2011 a proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. 16 Nc 3993/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho exekuční věci.
Shora uvedeným usnesením Okresní soud v Prostějově zamítl stěžovatelův návrh na ustanovení advokáta v exekučním řízení, v němž jsou na návrh města Prostějov vymáhány stěžovatelem neuhrazené blokové pokuty (za spáchané přestupky) v celkové výši 2 200 Kč. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatele usnesení okresního soudu potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že obecné soudy rozhodly v dané věci v rozporu se zákonem, neboť vůbec nepřihlédly ke kritériím uvedeným v ustanovení §30 a §138 odst. 1 o. s. ř. a pouze se omezily na konstatování, že dle jejich názoru nebyly splněny podmínky pro ustanovení advokáta.
"Nad rámec své ústavní stížnosti" stěžovatel tvrdí, že protiústavní jsou v projednávané věci i rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla na jeho majetek nařízena exekuce; je názoru, že město Prostějov nebylo oprávněné přikročit k vymáhání svých pohledávek prostřednictvím soudního exekutora, neboť tak mělo učinit v rámci daňové exekuce ve smyslu ustanovení §5 odst. 4 písm. m) ve spojení s §2 písm. d) zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, a odkazuje na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 3243/09, dle kterých by měl stát hájení svých zájmů přenášet pouze ve výjimečných případech na soukromé subjekty - advokáty (zde analogicky na exekutory).
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z obsahu projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že právě tak je tomu v dané věci.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy nedůvodně zamítly jeho návrh, aby mu byl ustanoven právní zástupce z řad advokátů.
Argumentací obsaženou v ústavní stížnosti stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy, aniž by věnoval adekvátní pozornost skutečnosti, že primárním důvodem zamítnutí předmětného návrhu byla jeho procesní pasivita, spočívající v nedoložení svých majetkových poměrů, k čemuž byl okresním soudem (marně) vyzván (a v ústavní stížnosti to ostatně ani nezpochybňuje). Domnívá-li se stěžovatel nadále, že svoje majetkové poměry dostatečně doložil již tím, že při podání odvolání proti usnesení, jímž byla na jeho majetek nařízena exekuce, předložil potvrzení odboru sociálních věcí Městského úřadu Prostějov, dle kterého je příjemcem dávky v hmotné nouzi, postačí odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení odvolacího soudu, jež - navzdory opačnému přesvědčení stěžovatele - lze mít za adekvátní a přiléhavé, a - především - ústavněprávně relevantní vady očividně nevykazuje (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/05, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 42, str. 209 a násl.).
Odvolací soud ostatně zpochybnil i naplnění další podmínky pro ustanovení advokáta, spočívající v nutnosti chránit stěžovatelovy zájmy, a s tímto závěrem stěžovatel ani přesvědčeně nepolemizuje.
Je tudíž přiléhavé učinit závěr, že podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci splněny nejsou; o vybočení ze všeobecně sdílených interpretačních principů, respektive o situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy, zde evidentně nejde.
Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo; výše předznačený závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti je tím doložen.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Závěrem se sluší dodat, že předmětem přezkumu v rámci řízení o posuzované ústavní stížnosti nebylo usnesení okresního soudu, jímž byla na stěžovatelův majetek nařízena exekuce, respektive usnesení krajského soudu, jímž bylo stěžovatelovo odvolání proti tomuto usnesení okresního soudu odmítnuto; kritiku v tomto směru sám stěžovatel vyslovuje jen "na rámec" (viz výše), čemuž odpovídá, že petitorně proti těmto rozhodnutím nebrojí. I na ní ostatně odvolací soud zcela přiléhavě odpověděl, a stěžovateli již jen na vysvětlenou postačí odkázat na obsah a důsledky ustanovení §274 o. s. ř. a potvrdit, že dovolání se nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3243/09 je nepřípadné - kontextem - více než evidentně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu