ECLI:CZ:US:2012:3.US.1888.08.1
sp. zn. III. ÚS 1888/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti: a) P. B. a b) J. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. května 2008 č. j. Ncp 568/2008-71, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že se žalobou podanou u Okresního soudu v Břeclavi domáhali zaplacení částky 950 000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení proti žalované společnosti Hotel Morava s. r. o. Stěžovatelé se předmětnou žalobou domáhají náhrady za bezesmluvní užívání jejich movitého majetku - zařízení a veškerého vybavení hotelu Morava v Pohořelicích. V mezidobí údajně zjistili, že žaloba byla podána u věcně nepříslušného soudu, neboť v předmětné věci jde podle jejich názoru o obchodně závazkový vztah mezi podnikateli, takže podle ustanovení §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. není v předmětné věci dána věcná příslušnost Okresního soudu v Břeclavi, nýbrž Krajského soudu v Brně, obchodního úseku.
Stěžovatelé proto k Okresnímu soudu v Břeclavi podali námitku věcné nepříslušnosti podle ustanovení §104a o. s. ř. Okresní soud v Břeclavi předložil věc k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl, že věcně příslušným je podle ustanovení §9 odst. 1 o. s. ř. Okresní soud v Břeclavi. Napadeným rozhodnutím bylo podle mínění stěžovatelů porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
V době podání ústavní stížnosti byli stěžovatelé zastoupeni advokátkou JUDr. E. F. na základě jí udělené plné moci. Z tohoto důvodu stěžovatelé žádali, aby jim Ústavní soud přiznal náhradu nákladů jejich právního zastoupení.
II.
Ze spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 10 C 304/2006 se zjišťuje, že se stěžovatelé žalobou podanou k Okresnímu soudu v Břeclavi proti žalované společnosti HOTEL MORAVA s. r. o. domáhali vydání bezdůvodného obohacení nejprve ve výši 950 000,- Kč s příslušenstvím, později rozšířeným návrhem ve výši 1 000 000,- Kč s odůvodněním, že v roce 1999 kupní smlouvou uzavřenou se spotřebním družstvem Jednota získali do společného vlastnictví vnitřní vybavení a zařízení hotelu Morava v Pohořelicích. Stěžovatel byl v období od 23. 7. 2003 do 20. 11. 2003 jedním z jednatelů a současně společník žalované. Žalovaná společnost však jejich majetek bez jejich souhlasu užívá i nadále, aniž stěžovatelům za užívání jejich movitých věcí platí náhradu, resp. aniž by byla ochotna se stěžovateli uzavřít nájemní smlouvu na jejich užívání.
Podáním doručeným okresnímu soudu dne 18. 2. 2008 namítli stěžovatelé věcnou nepříslušnost okresního soudu. Po postoupení věci Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí předmětné věci je podle ustanovení §9 odst. 1 o. s. ř. příslušný okresní soud, přičemž podle ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. upustil vrchní soud od odůvodnění svého rozhodnutí.
III.
Ústavní soud se k možnosti ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o věcné příslušnosti v dosud neskončeném soudním řízení ve své judikatuře vyjadřuje opakovaně značně zdrženlivě, především s poukazem na hlediska ústavně zakotvené dělby moci, podle kterých přísluší především obecným soudům zabývat se aplikací a výkladem pojmů podústavního práva se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem projednávané věci, a proto k věcnému přezkumu napadeného procesního rozhodnutí, které zásadně není způsobilé samo o osobě porušit základní práva stěžovatelů, přikročil jen ve zcela výjimečných případech, zejména za situace, byl-li soudy provedený výklad zákonných ustanovení natolik extrémní, že by z hlediska ochrany základních práv nebyl udržitelný (srovnej nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 904/08 a sp. zn. II. ÚS 954/09, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Do kategorie takových rozhodnutí, které byly shledány protiústavními, náležejí ty, v nichž Ústavní soud vyložil, že, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, může být po soudu legitimně požadováno, aby své rozhodnutí odůvodnil a důvody o závěru o věcné příslušnosti vyložil (srovnej obdobně nález ze dne 19. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 59/11, dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v citovaných nálezech dovodil, že možnost neodůvodňovat usnesení podle ustanovení §104a o. s. ř. je nutné jako výjimku interpretovat restriktivně.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci, že ve věci vedené Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 304/2006 je věcně příslušným soudem podle ustanovení §9 odst. 1 o. s. ř. okresní soud. Stěžovatelé odůvodnili návrh na zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci poukazem na údajné porušení jejich práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, které stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zákonem, který ve smyslu citovaného článku Listiny stanoví příslušnost (v daném případě příslušnost věcnou) soudu, je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně jeho ustanovení §9. Pro posouzení věci je však relevantní i jeho ustanovení §104a, podle něhož věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (odst. 1).
Má-li okresní nebo krajský soud za to, že není v konkrétní věci věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu (jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné působnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, případně soudů zřízených k projednání a rozhodování věci určitého druhu) nebo Nejvyššímu soudu (jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné působnosti Nejvyššího soudu). Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný odst. 2). Obdobně se postupuje podle odstavce 5 citovaného ustanovení, jestliže navrhne nedostatek věcné příslušnosti soudu účastník řízení. Usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni (odst. 7).
Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 29/06 (dostupném na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), řešícím obdobnou problematiku, uvedl, že občanský soudní řád v citovaném ustanovení §104 odst. 7 o. s. ř. fixuje určení věcně příslušného soudu rozhodnutím vrchního soudu nebo Nejvyššího soudu a zakládá stav, kdy je určení věcné příslušnosti napříště v řízení již nezpochybnitelné; nelze je napadat ani v režimu řádných ani mimořádných opravných prostředků. Ustanovení §104a odst. 7 o. s. ř. dává zjevně najevo přednost právní jistotě v organizaci konkrétního řízení před dalším prověřením hledisek, uplatněných pro určení věcné příslušnosti soudu. Nejen hlediska určení věcné příslušnosti (§9 o. s. ř.), nýbrž i rozhodnutí příslušného soudu podle §104a o. s. ř., jsou tedy pro příslušnost soudu stanovenou zákonem ve smyslu věty druhé čl. 38 odst. 1 Listiny významná.
Podle ustanovení §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkou sporů vyjmenovaných pod body 1- 6.
V souzené věci stěžovatelé pomíjejí podmínku vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, přestože ustálenou soudní praxi profiluje názor, že věcná příslušnost krajských soudů (v obchodních věcech) pro spory z dalších obchodních závazkových vztahů je dána jen za předpokladu, že jde současně o spory mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.
Vrchní soud postupoval při posuzování věcné příslušnosti způsobem a postupem předvídaným zákonem (občanským soudním řádem). V souladu s ustanovením §169 odst. 2 o. s. ř. nemusí usnesení soudu, vydané podle ustanovení §104a o. s. ř., obsahovat odůvodnění a Vrchní soud v Olomouci tedy z hlediska zákona nepochybil, pokud napadené rozhodnutí neodůvodnil. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v případech, kdy výklad aplikovaného ustanovení může být nejednotný, by bylo alespoň stručné odůvodnění rozhodnutí vydaného podle ustanovení §104a o. s. ř. namístě s ohledem na sjednocení soudní praxe a požadavek právní jistoty. Uvedené se však nevztahuje na tento případ.
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů. V postupu obecného soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.
Po shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
V době podání ústavní stížnosti byli stěžovatelé zastoupeni advokátkou na základě speciální plné moci, takže splňovala náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. V průběhu řízení právní zástupkyně stěžovatelů Ústavnímu soudu oznámila, že již stěžovatele nezastupuje. Stěžovatelé poté plnou moc k zastupování v řízení o předmětné ústavní stížnosti jinému advokátovi již neudělili.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) téhož zákona pro neodstranění vad návrhu.
Poučení: Proti snesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Iveta Dvořáková