ECLI:CZ:US:2012:3.US.1925.12.1
sp. zn. III. ÚS 1925/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti GRATO spol. s r. o. se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou společnosti Sládek & Partners, advokátní kancelář, v. o. s., se sídlem Janáčkovo nábřeží 51/39, 150 00 Praha 5, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. března 2012 č. j. 123 EC 221/2010-45, za účasti Okresního soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, podané podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví usnesení označeného výroku.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 3. 2012 č. j. 123 EC 221/2010-45 uložil žalovanému J. T. (dále jen "žalovaný") zaplatit stěžovatelce částku 1 008,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a na náhradu nákladů řízení soudní poplatek ve výši 300,- Kč (výrok II) s odůvodněním, že žalovaný cestoval dne 4. 9. 2005 dopravním prostředkem Dopravního podniku Ostrava a. s. bez platného jízdního dokladu. Při provedené kontrole jeho oprávněným zaměstnancem žalovaný podepsal Dohodu s cestujícím, kterou se žalovaný zavázal zaplatit jízdné ve výši 8,- Kč a přirážku ve výši 1 000,- Kč ve stanovené lhůtě. Tato pohledávka byla postoupena Dopravním podnikem Ostrava a. s. na základě smlouvy o postoupení pohledávek společnosti Freedom Investment s. r. o., přičemž ta ji stejným způsobem postoupila stěžovatelce.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud jí měl přiznat rovněž náklady vynaložené na právní pomoc v zájmu zajištění odborné právní pomoci při hájení jejích procesních práv. Pokud tak Okresní soud v Ostravě neučinil, dopustil se porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Odůvodnění ústavní stížností napadené části výroku předmětného rozsudku považuje stěžovatelka za "nepostačující" a bez uvedení odkazu na jakékoliv zákonné ustanovení za "nesprávné". Stěžovatelka dále upozorňuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11.
II.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a napadeného rozhodnutí a zejména v souvislosti se všemi okolnostmi projednávané věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Ostravě se otázkou náhrady nákladů řízení velmi podrobně zabýval a jeho vydané rozhodnutí je logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno, a to zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu dostupnou na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz (srov. např. usnesení ve věci stěžovatelky vydaná dne 25. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 44/12, dne 18. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 1047/11 a další).
Soudy i v řízení o peněžitém plnění do 10 000,- Kč v rozhodování náhrad nákladů řízení musí ctít zásadu úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže byl žalobce ve sporu zcela úspěšný, má zpravidla právo na náhradu nákladů řízení; to však neznamená, že soud o jejich náhradě rozhodne "mechanicky". Naopak musí zvažovat, jestli v dané věci existují další rozhodující okolnosti, které mají podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije (viz ustanovení §151 odst. 2 část věty před středníkem a z něj výjimka uvedená v části věty za středníkem).
Zvolí-li obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení výjimečný postup, pro který mají zákonnou oporu, při němž však stále vychází ze zásady úspěchu ve věci, a použití zákonné výjimky též dostatečně odůvodní, pak jim z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelů. Zde je rovněž nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje Ústavní soud velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. V posuzované věci Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení práv stěžovatelky, neshledal.
Okresní soud v Ostravě v odůvodnění napadeného rozsudku vyložil, z jakého důvodu náklady žalobkyně, které představují odměnu za zastupování žalobce advokátem a dva režijní paušály, navýšené o částku odpovídající DPH, považuje za neúčelně vynaložené náklady. Poukázal zejména na skutečnosti, které jsou mu známy z jeho úřední činnosti s tím, že právní předchůdce žalobkyně DPMO a. s. disponuje administrativním aparátem pracovnic, které nemají vysokoškolské vzdělání v oboru právo a které vypisují žaloby a činí jiné úkony, které fakticky jsou jen úkony administrativními, nesouvisí tedy nijak s odbornou činností advokáta, ačkoli jsou stěžovatelkou jako úkony advokáta prezentovány.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci okresním soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu