ECLI:CZ:US:2012:3.US.194.12.1
sp. zn. III. ÚS 194/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky S. J., zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem v Ostravě, Dvořákova 26, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6. října 2011 č. j. 60 Co 6/2011-181, části výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok II o náhradě nákladů řízení rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. října 2010 č. j. 40 C 159/2008-132, a dále výroku II napadaného rozsudku, kterým se stěžovatelce nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jejího základního lidského práva, a to práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, Okresní soud ve Zlíně rozhodl dne 20. října 2010 rozsudkem č. j. 40 C 159/2008-132 o žalobě stěžovatelky na určení vlastnického práva k nemovitostem v její prospěch, přičemž žalovaným byl otec stěžovatelky, pan J. K. Výrokem II bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že ačkoliv měla stěžovatelka plný úspěch ve věci, soud prvního stupně náhradu nákladů řízení podle §150 o. s. ř. nepřiznal. Odvolací soud dne 6. října 2011 rozsudkem č. j. 60 Co 6/2011-181 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně jako soud odvolací nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce dle §150 o. s. ř. odůvodnil tím, že byly dány důvody zvláštního zřetele hodné, a to zejména fakt, že účastníci jsou nejbližší příbuzní (otec a dcera), došlo mezi nimi ke vzájemným sporům ohledně předmětných nemovitostí, které vlastní stěžovatelka díky žalovanému (darování), který má zdravotní problémy, při kterých mu stěžovatelka jako dcera není oporou, přičemž majetkové poměry obou účastníků jsou dobré.
Stěžovatelka má za to, že odvolací soud neměl aplikovat §150 o. s. ř., protože nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro jeho použití. Došlo tak k libovůli, která způsobila protiústavnost rozhodnutí.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Odůvodnění odvolacího soudu stran aplikace §150 o. s. ř., jako výjimečného institutu pro odstranění tvrdosti v rámci diskreční pravomoci soudu, je přesvědčivé, když soud posoudil okolnosti konkrétní věci a zabýval se osobními a majetkovými poměry účastníků (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Navíc, co se týče výtek stěžovatelky ohledně nedostatečného zjištění skutkového stavu, zde Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů. Stěžovatelka se o nepřiznání náhrady nákladů řízení dozvěděla již u soudu prvního stupně. Měla tak prostor se vyjádřit buď u soudu nalézacího, nebo u soudu odvolacího. Koneckonců, stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, že by obecné soudy jí tvrzené skutečnosti opomenuly. Jiná situace by byla, kdyby obecný soud o aplikaci §150 o. s. ř. rozhodl až na závěr, nečekaně, a stěžovatelka by neměla možnost bránit se, čímž by došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Tak tomu ale nebylo.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu