ECLI:CZ:US:2012:3.US.1974.12.1
sp. zn. III. ÚS 1974/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky EDUCTIA s. r. o., se sídlem Český Krumlov, Latrán 27, zastoupené JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem v Plzni, Vlastina 23, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. října 2011 č. j. 33 Cm 31/2011-107 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2012 č. j. 2 Cmo 7/2012-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, neboť tvrdí, že jejich vydáním bylo porušeno její základní právo dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z kopií přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky na zrušení rozhodčích nálezů, specifikovaných v rozsudku. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem prvostupňového soudu, že důvod pro zrušení rozhodčích nálezů podle §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, nebyl zjištěn. Stěžovatelce byla dána možnost věc před rozhodci projednat, o nařízeném ústním jednání byla vyrozuměna, jednání se osobně zúčastnila a byla jí dána možnost uplatnit námitky proti nárokům podle rozhodčích žalob žalovaného.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svá tvrzení, která uplatnila již v řízení před obecnými soudy obou stupňů. Opětovně tvrdí, že pokud po rozhodci požadovala předložení znaleckého posudku, měl jej rozhodce stěžovatelce poskytnout, aby byla seznámena s jeho obsahem. Pokud se rozhodce vypořádal s provedením důkazu až v samotném rozhodnutí bez možnosti vyjádření stěžovatelky, rozhodce tak rozhodl na základě důkazu, s nímž nebyla stěžovatelka seznámena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí obecného soudnictví, ale orgánem ochrany ústavnosti. Do činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze výjimečně, a to pokud dospěje k závěru, že došlo k porušení základních práv nebo svobod. Takové porušení však v dané věci neshledal.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, týkající se předložení znaleckého posudku, s touto námitkou se řádně vypořádal již odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Konstatoval, že vzhledem k vědomosti stěžovatelky o tom, že ve lhůtě jednoho měsíce bude předložen žalovaným, k návrhu stěžovatelky, znalecký posudek, nelze rozhodci vytýkat, vzhledem k neformálnosti rozhodčího řízení, poté, co proběhlo ústní jednání za účasti stěžovatelky, procesní pochybení. Ze skutečnosti, že stěžovatelka nebyla následně rozhodcem již s obsahem znaleckého posudku obeznámena, nelze učinit závěr o tom, že byla postupem rozhodce zkrácena na svém právu na spravedlivý proces. Stěžovatelka měla, jako účastník řízení, možnost nahlížet do spisu, činit si opisy a pořizovat kopie listiny, stejně jako činit doplňující vyjádření. Závěr obecných soudů o tom, že stěžovatelce byla dána možnost věc před rozhodci projednat, Ústavní soud neshledal za rozporný s principy hlavy páté Listiny. Odvolací soud ve svém rozsudku srozumitelně vyložil, z jakých důvodů se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že nejsou dány důvody pro zrušení rozhodčích nálezů.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy obou stupňů se tvrzeními stěžovatelky řádně zabývaly a vypořádaly se s jejími námitkami. Nedošlo tak k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu