ECLI:CZ:US:2012:3.US.2036.12.2
sp. zn. III. ÚS 2036/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem v Praze 1, Bolzanova 1/1615, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2012 č. j. 5 A 41/2012-20-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") pro porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Označeným usnesením městský soud nepřiznal odkladný účinek žalobě stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 2. 1. 2012 č. j. S-MHMP 21378/2011/Ost/Go/Vr, o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Jedná se o důsledek zásady subsidiarity ústavní stížnosti k standardním procesním institutům obecného práva, která jako přípustná nastupuje teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Nejde přitom o přepjatý formalismus při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti, ale o výraz subsidiárního postavení ústavní stížnosti v systému prostředků sloužících k ochraně základních práv a svobod (viz i čl. 4 Ústavy ČR) a o nenarušování plynulého průběhu řízení tím, že bude napadáno každé dílčí procesní rozhodnutí vydané v jeho průběhu.
Ústavní soud se k povaze rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě vyjádřil v celé řadě usnesení (např. sp. zn. I. ÚS 2636/07, II. ÚS 1269/07, III. ÚS 665/06, III. ÚS 1972/07, III. ÚS 2263/08, I. ÚS 536/09, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz) tak, že se jedná o rozhodnutí, které je podle své povahy dočasné, neboť má pouze omezené trvání a není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona. Jde tedy toliko o procesní rozhodnutí, které bylo vydáno jakožto dílčí opatření v rámci řízení, přičemž jeho účel a smysl je jen procesní. Závěry vyjádřené v těchto rozhodnutích představují stabilní judikaturu, jíž se Ústavní soud řídil i v souzené věci. Konkrétně k povaze rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 665/06 tak, že jde o "rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno (srov. §73 odst. 3, 4 s. ř. s.)", a proto se nejedná o rozhodnutí, "proti kterému by nebylo možno použít dalších prostředků. Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je totiž třeba pokládat projednání věci samé a rozhodnutí." Z toho Ústavní soud dovodil, že "rozhodnutí správního soudu o odkladném účinku žaloby nemůže být zásadně pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná". Posuzovaná ústavní stížnost "tedy v podstatě brojí (...) proti rozhodnutí ve věci, o které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. III. ÚS 119/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, str. 489)". Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou s tím, že nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit v posuzované věci. I v tomto případě ústavní stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí správního soudu o nepřiznání odkladného účinku správní žalobě, které je rozhodnutím dočasné (zatímní) povahy, a nikoli rozhodnutím ve věci samé, jež je již procesními prostředky nenapravitelné a může jím dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod účastníka (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Pro úplnost je vhodné dodat, že nepřiznáním odkladného účinku správní žalobě se též nikterak nepředjímá výsledek řízení, resp. rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní soud nezjistil ani naplnění některé z podmínek uvedených v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jež stěžovatel ani netvrdil.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2012
Jiří Mucha v. r.
soudce Ústavního soudu