ECLI:CZ:US:2012:3.US.2047.12.1
sp. zn. III. ÚS 2047/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. A., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 241, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012 č. j. 30 Cdo 3229/2011-469, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud rozhodl, že v záhlaví označeným rozsudkem "byla porušena práva stěžovatele nejen jako občana, ale ve smyslu komunitárního práva především jako advokáta, na soudní ochranu projednáním jeho věci před nezávislým a nestranným soudem zaručené článkem 47 odst. 2, právo na účinný prostředek nápravy zaručený článkem 47 odst. 1 a porušen zákaz diskriminace podle článku 21 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie", a proto navrhuje, aby byl tento rozsudek zrušen. Stěžovatel též požaduje, aby si Ústavní soud "k soudní ochraně nezávislosti advokacie EU vyžádal stanovisko Mezinárodního trestního soudu v Haagu o přípustnosti vyšetřování vraždy advokáta E. V. tímto soudem podle Římského statutu ICC k doplnění a úpravě petitu stěžovatelem podle stanoviska ICC" a aby poté, co mu bude umožněno ústavní stížnost podle takového stanoviska upravit, rozhodl ve smyslu výše uvedeném. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s "peticí soudcům Ústavního soudu ČR s výzvou k učinění přiměřených kroků k plnění mezinárodních závazků Českou republikou", v níž Ústavní soud žádá, aby "jako adresát této výzvy v rámci práva na řádnou správu podle článku 41 LZP EU laskavě podal zprávu, jaké přiměřené kroky k zabránění korupčního jednání učinili soudci Ústavního soudu k plnění závazků ČR z Trestněprávní úmluvy o korupci č. 70/2002 Sb. mez. smluv a Občanskoprávní úmluvy o korupci č. 3/2004 Sb. mez. smluv".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2007 č. j. 37 C 84/2000-303 uložil žalované EURONEWS, a. s., vydavateli týdeníku EURO, aby v něm uveřejnil omluvu stěžovateli (žalobci) za nepravdivé a ničím neodůvodněné výroky o tom, že jakožto správce konkursní podstaty vytuneloval společnost OSAN, o. p. v likvidaci, jak bylo naznačeno v článcích uveřejněných v tomto týdeníku (výrok I.), dále žalované uložil zaplatit stěžovateli 100 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za zásah do jeho osobnostních práv (výrok II.) a žalobu zamítl v části, jíž se stěžovatel domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 49 900 000 Kč (výrok III.).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2010 č. j. 1 Co 457/2009-425 tento rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu s žádostí o uveřejnění omluvy (výrok I.), jakož žalobu o zaplacení 100.000 Kč (výrok II.), a v zamítavém výroku tento rozsudek potvrdil (výrok III.). Vysvětlil, že expresivní úsudek v titulcích článků je nadsázkou, leckdy na hranici přiměřenosti, který však co do svého základu měl oporu jak ve výhradách kolektivního orgánu věřitelů, tak v posouzení činnosti stěžovatele konkursním i odvolacím soudem, jehož výsledkem bylo, že stěžovatel byl funkce správce konkursní podstaty zproštěn.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2012 č. j. 30 Cdo 3229/2011-469 dovolání stěžovatele proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu jako nedůvodné zamítl s odůvodněním, že odvolací soud nevybočil ze zásad ovládajících posuzování zásahů do práva na ochranu osobnosti, a dovolání proti výroku III. odmítl jako nepřípustné pro nedostatek jeho zásadního právního významu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byly porušeny nejen ústavní principy, ale především mezinárodní závazky České republiky, jmenovitě dodržování zákazu potlačování svobody a lidské důstojnosti zneužíváním státní moci k potlačování základních práv a svobod krutým a nelidským a ponižujícím zacházením. V ústavní stížnosti líčí okolnosti konkursního řízení úpadce OSAN, o. p. v likvidaci, trestního stíhání své osoby, vyšetřování vraždy svého právního zástupce E. V., uveřejňování časopiseckých článků žalovanou a důsledky, které měly v jeho osobní sféře.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Argument porušením článku 47 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu je zjevně neudržitelný, jestliže při rozhodování o tvrzeném zásahu do osobnostních práv stěžovatele nebylo - očividně - právo Unie aplikováno (viz článek 51 odst. 1 této Listiny); na stěžovatelovu věc však dopadá obdobné ustanovení vnitrostátního práva, a to článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo (na tzv. spravedlivý proces) stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu se dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Ústavní soud se proto uchýlil k ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dle nějž senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Ve vztahu k navrhovanému vyžádání stanoviska Mezinárodního trestního soudu a k výše zmíněné "petici" pak Ústavní soud stěžovateli opětovně sděluje, že je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává tím, že rozhoduje ve věcech vyjmenovaných v článku 87 odst. 1 až 3 Ústavy (viz též ustanovení §64 až §125f zákona o Ústavním soudu); limity jeho působení jsou dány uplatněním zásady právního státu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz článek 2 odst. 3 Ústavy, resp. článek 2 odst. 2 Listiny).
V této části stěžovatelův návrh ani "petice" k věcem uvedeným v článku 87 Ústavy být připodobněny nemohou, a to zcela zjevně, což implikuje jeho odmítnutí coby návrhu, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Podle obou zmíněných ustavení zákona o Ústavním soudu tedy Ústavní soud usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu