ECLI:CZ:US:2012:3.US.2111.12.1
sp. zn. III. ÚS 2111/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Miroslavem Boháčem, advokátem ve Frýdku-Místku, Politických obětí 118, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012 č. j. 11 Tdo 1616/2011-35, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2011 č. j. 2 To 78/2011-814 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. června 2011 č. j. 49 T 8/2010-715, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 6. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že usnesením Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že postupem uvedených soudů byl porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Jak patrno z ústavní stížnosti, jejích příloh i vyžádaného soudního spisu, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle ustanovení §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) trestního zákoníku (dále jen "tr. z.") a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. z. a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 17 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále pak mu byla uložena povinnost k náhradě škody. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, které však vrchní soud podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl shora označeným usnesením. Proti němu stěžovatel brojil dovoláním, Nejvyšší soud je ale podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a to usnesením, jež je shora rovněž označeno.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že v jeho případě existuje extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními a že nebyly získány dostatečné důkazy, z nichž by vyplývalo, že se předmětného zločinu dopustil, resp. že došlo k porušení §2 odst. 5 tr. ř. a že nebylo respektováno jeho právo na obhajobu a nebylo provedeno reálné prověřování možného pachatelství ze strany jiných osob. Jediným důkazem měla být jeho výpověď učiněná na počátku trestního stíhání, ta však byla pozdějšími výpověďmi změněna a její motivy byly řádně vysvětleny. Podle stěžovatele nelze z takovéhoto důkazu bez dalšího vycházet, neboť není možné vyloučit, že v ní obsažené, avšak nepravdivé doznání bylo učiněno ve vypjaté atmosféře probíhajícího výslechu po sdělení obvinění za účelem "opatření si" polehčujících okolností či dosažení jiné (mírnější) právní kvalifikace. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že tento soud ve svých rozhodnutích připouští tzv. extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními jako dovolací důvod, a v souvislosti s tím (stěžovatel) tvrdí, že tento nesoulad existuje i v jeho věci. Závěrem stěžovatel namítá, že soudy "obou stupňů" neprovedly jím navržené důkazy na výslech svědků, což považuje za nepřípustnou restrikci okruhu dokazovaných skutečností.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)] a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podle ustanovení čl. 90 věty druhé Ústavy jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud je přitom soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - považovat za další, jakousi "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikovanými vadami). O jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z jednotlivých rozhodnutí Ústavního soudu.
Jde-li konkrétně o oblast důkazního řízení, které se nyní souzená ústavní stížnost především dotýká, Ústavní soud v rámci svého rozhodování vymezil vady, které jsou z hlediska ústavnosti relevantní [srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Konkrétně se jedná o tři základní skupiny případů - první zahrnuje situace, kdy důkazy byly získány a posléze i použity v rozporu s procesními předpisy, druhou skupinu představují tzv. opomenuté důkazy a třetí zahrnuje svévoli při hodnocení důkazů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že skutkové závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. že orgány činné v trestním řízení dostatečně neprověřily (nevyloučily) jeho skutkovou verzi, tj. že pachatelem předmětného zločinu byla jiná osoba. Předně nutno připomenout, že je-li předmětem ústavní stížnosti nesouhlas (či polemika) s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně (ve shodě s výše uvedenými principy) poukazuje na to, že hodnocení důkazů je zásadně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud není oprávněn dané hodnocení "přehodnocovat", a to ani v případě, že by se s ním sám neztotožňoval; předpokladem jeho zásahu je tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry zpravidla vznikající v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby, jimiž obecné soudy své úvahy zatíží.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s tím, jak krajský soud hodnotil jeho první výpověď z přípravného řízení, a v podstatě odmítá, že by daný důkaz postačoval k jeho odsouzení. Z napadeného rozsudku krajského soudu je patrno, že uvedený soud velmi pečlivě otázku (ne)věrohodnosti jednotlivých výpovědí stěžovatele zvažoval, přičemž řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) zdůvodnil, proč odmítl verzi předmětných událostí, kterou stěžovatel předestřel ve své pozdější výpovědi ze dne 12. 10. 2010 a která se (toliko však částečně) od předchozí verze ze dne 14. 6. 2010 odlišovala. Současně je třeba upozornit, že stěžovatel v ústavní stížnosti nespecifikoval žádné konkrétní pochybení, kterého se měl krajský soud ve svých úvahách dopustit. Jestliže pak stěžovatel namítá, že nelze postavit jeho odsouzení (jen) na jeho první výpovědi, a v této souvislosti se dovolává ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., pak je z napadeného rozsudku zřejmé, že byť zmíněná výpověď jistě představovala významný důkaz, stěžovatel nebyl odsouzen pouze na jejím základě, nýbrž i na základě důkazů dalších, konkrétně pak za situace, kdy skutečnosti z nich plynoucí plně korespondovaly se skutečnostmi, které vyplynuly z původně učiněného doznání a které, jak případně konstatoval vrchní soud, mohl znát pouze pachatel daného zločinu. Ostatně obdobně stěžovatel již argumentoval jak v odvolacím, tak i v dovolacím řízení, přičemž vrchní i Nejvyšší soud se touto argumentací podrobně zabývaly a vypořádaly se s ní.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal rovněž, že soudy neprovedly jím navržené důkazy (aniž by konkrétně uvedl, o jaký důkaz se mělo jednat). Takováto námitka však v principu relevantní není, neboť je věcí obecného soudu, zda navržený důkaz provede, či nikoliv; pokud však tomu kterému důkaznímu návrhu nevyhoví, musí svůj postup řádně odůvodnit (v opačném případě zatíží řízení vadou v podobě tzv. opomenutého důkazu). Z napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího plyne, že stěžovatel navrhl vyslechnout svědky H. a Š., krajský soud se pokusil jejich účast zajistit, což se nezdařilo, a protože jejich svědectví nepovažoval za podstatné, od provedení těchto důkazů upustil, přičemž odmítl stěžovatelovu verzi, že by se mohlo jednat o pachatele předmětného zločinu, s tím, že jeho vina byla dostatečně prokázána. Stejné stanovisko k danému důkaznímu návrhu pak zaujal i vrchní soud. Ústavnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že obecné soudy řádně zdůvodnily, proč stěžovateli v daném ohledu nevyhověly, přičemž své odmítavé stanovisko opřely o z hlediska ústavnosti akceptovatelný "typový" důvod, a to (především) o tzv. "nadbytečnost". Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu (patrně) také to, že námitku tzv. extrémního rozporu nepovažoval za dovolací důvod. I tuto výhradu musí Ústavní soud odmítnout, neboť Nejvyšší soud sice stěžovatelovo dovolání odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nicméně se - v souladu s judikaturou Ústavního soudu, týkající se příliš restriktivního výkladu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ze strany dovolacího soudu [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225)] - vyjádřil i k otázce možného (extrémního) nesouladu mezi právními závěry soudů nižších stupňů a jejich skutkovými zjištěními, resp. mezi obsahem důkazů a závěry, které z nich tyto vyvodily, přičemž jakékoliv pochybení ze strany soudů nižších stupňů v tomto ohledu odmítl.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu