ECLI:CZ:US:2012:3.US.2159.12.1
sp. zn. III. ÚS 2159/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s r. o., se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2012 č. j. 123 EC 256/2010-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydaného v jeho občanskoprávní věci, a to v té části jeho výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech tohoto řízení.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zavázal žalovaného I. H. zaplatit stěžovateli 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatel nabyl postoupením, a o nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 1 008 Kč.
V odůvodnění k nákladovému výroku soud s odkazem na závěr nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3923/11 uvedl, že v posuzované věci jde o bagatelní věc, resp. o tzv. "formulářovou žalobu", a tudíž byla určena náhrada nákladů řízení jen do výše jednonásobku vymáhané jistiny. Přiznání náhrady nákladů v této výši představuje podle soudu nutnost dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhrady nákladů řízení i s ohledem na předmět řízení a okolnosti případu, kdy jde o věc typovou a jednoduchou po skutkové i právní stránce.
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle oponuje závěrům soudu, který mu jako procesně úspěšnému účastníku řízení nepřiznal náhradu jeho nákladů a namítá, že soud své rozhodnutí dostatečně nezdůvodnil a nepostupoval ani dle svého "diskrečního oprávnění ve smyslu §150 či §151 odst. 2 o. s. ř."; v této souvislosti též tvrdí, že "nepřiznání žalobci jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc před soudem" je v rozporu i s jeho právem na právní pomoc. Postup soudu proto považuje za svévolný, v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti a vybočující z mezí ústavnosti. K podpoře svých tvrzení poukazuje na právní názory obsažené v dřívějších rozhodnutích Ústavního soudu, jakož i v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2012 (pozn. správně ze dne 29. 3. 2012) sp. zn. I. ÚS 3923/11.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 Ústavní soud nabídl obecným soudům i jiné možnosti hodnocení nákladových výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob" (než aplikoval dosud v případech, náhrada nákladů advokátního zastoupení nebyla přiznána vůbec - srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011, jakož i mnohá další, kupříkladu usnesení sp. zn. III. ÚS 1648/12, III. ÚS 1784/12, III. ÚS 1462/12, a z pozdějších zejména usnesení sp. zn. IV. ÚS 1914), jež bude pokládat též za ústavně konformní, když vyjádřil názor, že "obecné soudy mohly uzavřít, že se jim, a to s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky anáhrady nákladů, jako spravedlivé jevilo, a to jak ve vztahu k předmětu řízení, jeho účastníkům a okolnostem ..., ale též s ohledem na plynulost řízení před soudy prvního stupně, určit výši odměny za zastupování advokátem jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny. Takové úvaze by z pohledu požadavků vyvěrajících z práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc nebylo co vytknout".
Je zjevné, že právě řečené se stalo určujícím pro rozhodování obecného soudu v této věci; rozhodl-li obecný soud zcela v souladu s nálezovým rozhodnutím Ústavního soudu, je výše předznačený úsudek, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, odůvodněn.
Ke stěžovatelově námitce, že soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc před soudem, postačí již jen poznamenat, že hodnocení účelnosti vynaložených nákladů k naplnění podmínky dle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., o což jde v dané věci, je věcí jinou; obé spolu souvisí, nikoli však neoddělitelně.
Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu