ECLI:CZ:US:2012:3.US.2172.11.1
sp. zn. III. ÚS 2172/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. M., zastoupené Mgr. Ivou Frömlovou, advokátkou v Praze 2, Legerova 39, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011 č. j. 3 As 4/2011-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Argumentace stěžovatelky
1. Dne 26. 7. 2011 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, když má za to, že jím jí bylo odepřeno právo na soudní ochranu, resp. že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že stěžovatelka podala podle §67 zákona č. 326/1999 Sb., o trvalém pobytu cizinců a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), žádost o povolení k trvalému pobytu. Tato žádost byla zamítnuta rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 12. 10. 2009 č. j. OAM-5790-9/TP-2009 a rozklad proti němu byl zamítnut dne 19. 2. 2010. Stěžovatelka následně podala správní žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 15. 11. 2010 č. j. 3 A 10/2010-54. Stejně tak byla zamítnuta kasační stížnost proti tomuto rozsudku. Shora označený rozsudek Nejvyššího správního soudu napadá stěžovatelka ústavní stížností s odůvodněním, že v soudním řízení jí oba soudy neposkytly řádnou soudní ochranu a porušily její právo na spravedlivý proces.
3. Podstata námitek stěžovatelky v naznačeném směru spočívá v tom, že ve správním řízení o její žádosti nebyl respektován §50 odst. 1 a 2 správního řádu, podle kterého podkladem pro vydání rozhodnutí mohou být rovněž skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti a podle kterého si podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán. Protože před žádostí o povolení trvalého pobytu žádala stěžovatelka o udělení mezinárodní ochrany, mělo Ministerstvo vnitra ČR k dispozici veškeré skutečnosti uplatněné v předchozím řízení a mělo z nich proto vycházet i v řízení o povolení k trvalému pobytu. To však neučinilo, a tuto vadu nezhojily ani obecné soudy. Především Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatelka vytýká, že konstatoval, že neuvedla ve své žádosti důvody, za kterých bylo možno dovodit, že se žádost vztahuje i na §67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, kde se hovoří o "důvodech zvláštního zřetele hodných". To sice v žádosti výslovně neuvedla, ale protože popsala svou situaci, měla být možnost aplikace §67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců dovozena z obsahu jejího podání. Takové rozhodnutí proto nepovažuje za správné. Pokud by správní orgány a obecné soudy k těmto skutečnostem přihlédly, musely by se vypořádat i se skutečností, že na straně stěžovatelky existují takové důvody podle §67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, které odůvodňují rozhodnout o udělení povolení k trvalému pobytu.
4. Jako druhou námitku stěžovatelka uvedla, že Nejvyšší správní soud nesprávně dovodil, že nesplňuje ani podmínky podle §68 zákona o pobytu cizinců. Přitom její námitku v tomto ohledu považoval za irelevantní, aniž by odůvodnil, z jakého důvodu, takže jeho rozhodnutí je v této části nepřesvědčivé a postrádá řádné odůvodnění.
5. Jako třetí zásadní námitku stěžovatelka uvedla obavy z návratu do vlasti, ve které se uplatňuje tvrdý totalitní režim, což doložila přiložením několika tiskových zpráv a rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věci Y. P. a L. P. proti Francii (viz AFFAIRE Y.P. ET L.P. c. FRANCE, dostupné na www.echr.coe.int).
II.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas (datum podání 25. 7. 2011). Byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla shledána přípustnou a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Na tomto základě posoudil Ústavní soud ústavní stížnost a dospěl k závěru, že tato je zjevně neopodstatněná. Byl přitom veden těmito úvahami.
8. Námitka ve směru návratu do vlasti, ve které vládne totalitní režim, byla Ústavním soudem posouzena v tomto konkrétním případě jako obecná, bez vazby na konkrétní okolnosti případu. Oproti rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, kde se jednalo nikoli o povolení trvalého pobytu, nýbrž o vyhoštění politického aktivisty pronásledovaného v určitém období v Bělorusku, v případě stěžovatelky takové okolnosti nebyly prokázány. Podstatné pro řízení před Ústavním soudem je, že otázka možného pronásledování nebyla bezprostředně předmětem řízení o povolení trvalého pobytu, a konečně ani v ústavní stížnosti nebyl tento aspekt ve vztahu ke stěžovatelce specifikován. Tato otázka obav z pronásledování byla předmětem tří předchozích jiných řízení ve věci udělení mezinárodní ochrany (v období od 22. 1. 2002 do 6. 10. 2005, od 7. 2. 2006 do 13. 6. 2006 a od 12. 1. 2007 do 13. 7. 2009), ve kterých nebyla stěžovatelka úspěšnou. Důvody, které by stěžovatelku opravňovaly k udělení mezinárodní ochrany, byly opakovaně zkoumány nejen správními orgány, ale i krajským a Nejvyšším správním soudem. Nynější řízení nemůže být dalším prostředkem, jak závěry z jiných řízení ohledně těchto otázek znovu posuzovat.
9. Stejně tak je zjevně neopodstatněnou námitka, že Nejvyšší správní soud posoudil námitku nepřihlédnutí ke splnění podmínek §68 zákona o pobytu cizinců jako irelevantní, aniž by odůvodnil, z jakého důvodu, takže jeho rozhodnutí je v této části nepřesvědčivé a postrádá řádné odůvodnění. Nejvyšší správní soud se s touto námitkou vypořádal obsáhle na č. l. 89 svého rozhodnutí, kdy s odkazem na §104 odst. 4 s. ř. s. dovodil, že tato námitka je v řízení o kasační stížnosti nepřípustná, neboť nebyla v předchozím řízení uplatněna.
10. Obdobné stanovisko byl nucen Ústavní soud zaujmout i k jádru námitek stěžovatelky ohledně odepření práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces. Argumentace stěžovatelky v podstatě opakuje to, co bylo předestřeno Nejvyššímu správnímu soudu v kasační stížnosti, a je založena na otázkách výkladu obyčejného (podústavního) práva. Závěry obecných soudů v tomto směru Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat, neboť není další instancí, u které by bylo možno v řízení o této věci pokračovat. Možno zde konstatovat, že Nejvyšší správní soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky z hlediska postupu v předcházejícím správním a soudním řízení ohledně aplikace §67 odst. 1 až 4 zákona o pobytu cizinců, když přezkoumal okolnosti a obsah žádosti o povolení trvalého pobytu, postup stěžovatelky a posoudil i otázku zhodnocení "zvláštních okolností" ve smyslu §67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Proto je tato námitka zjevně neopodstatněná, když oba soudy se touto otázkou zabývaly. Podle §67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců totiž platí, že "žádost je při splnění podmínek v odstavci 1 oprávněn podat i cizinec, který o vydání tohoto povolení žádá z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele", z čehož sice plyne povinnost příslušného orgánu takovými důvody (jsou-li známy a doloženy) se zabývat, nikoli však takto odůvodněné žádosti za každých okolností vyhovět. To, že stěžovatelce nebylo vyhověno, proto nelze považovat za porušení jejího základního práva, protože takové právo nelze z Listiny ani z jiných pramenů základních práv a svobod v případě stěžovatelky jako občanky Běloruské republiky dovodit.
11. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že není samo o sobě významné, je-li namítána věcná nesprávnost soudního rozhodnutí. Jeho příslušnost je dána výlučně k přezkumu takových rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v soudním řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod jeho účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivá. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jak se z předchozích výkladů podává, taková zásadní pochybení nebyla zjištěna. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu