ECLI:CZ:US:2012:3.US.218.12.1
sp. zn. III. ÚS 218/12
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) - ze dne 17. května 2012 sp. zn. III. ÚS 218/12 ve věci ústavní stížnosti společnosti Apston Capital Ltd., se sídlem Irská republika, Dublin 2, Windmill Lane, Hannover Building, 4th Floor, proti výrokům II a III usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2011 č. j. 17 Co 433/2011-80, kterými byla v souvislosti se zamítnutím stěžovatelčina návrhu na nařízení exekuce stěžovatelce uložena povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení úspěšnému povinnému a soudnímu exekutorovi.
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2011 č. j. 17 Co 433/2011-80 se ve výrocích II a III zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhuje, aby pro porušení článku 11 odst. 3, článků 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") Ústavní soud zrušil výroky II a III v záhlaví označeného usnesení odvolacího soudu, vydaného v exekučním řízení, jehož byla účastníkem.
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Praze k odvolání povinného S. J. změnil usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. 5. 2009 č. j. 27 Nc 9169/2009-17 tak, že zamítl stěžovatelčin návrh na nařízení exekuce na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 2. 2007 č. j. 6 C 233/2004-97 k uspokojení její pohledávky ve výši 6 633 533 Kč s příslušenstvím a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 265 340 Kč (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit úspěšnému povinnému na nákladech odvolacího řízení 114 708 Kč (výrok II), jakož i 7 800 Kč soudnímu exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D., (výrok III). Konstatoval, že návrhu na nařízení exekuce nebylo možno vyhovět pro nevykonatelnost exekučního titulu, neboť byl napaden odvoláním, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dovozuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je ve výrocích II a III nesprávné, neboť odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci, aniž by se zabýval okolnostmi, které měly mít za následek aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., čímž pominul nosné důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2888/10 ze dne 10. 2. 2011 (N 17/60 SbNU 185); nezohlednil totiž skutečnost, že v době podání návrhu na nařízení exekuce (dne 3. 2. 2009) disponovala řádným vykonatelným exekučním titulem, a teprve v odvolacím řízení se dozvěděla, že doložka právní moci, jíž byl exekuční titul opatřen, byla pro chybné vyznačení zrušena (dne 18. 10. 2010). Uzavírá, že nenese žádné procesní zavinění za zamítnutí jejího návrhu na nařízení exekuce, protože návrh v době podání nebyl nedůvodný, předčasný či jinak vadný.
II.
4. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že soud k nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2696/08 ze dne 14. 5. 2009 (N 119/53 SbNU 495) nepřihlédl proto, že stěžovatelka o tom, že doložka právní moci titulu byla "zrušena", věděla "řadu měsíců" předtím, než o podaném odvolání bylo rozhodováno, a tuto okolnost ve svém dalším procesním postupu nijak nezohlednila. Z těchto důvodů soud podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. neshledal, ačkoli tak v jiných podobných věcech činí.
5. Soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s ohledem na podstatu ústavní stížnosti ji "ponechává bez bližšího vyjádření".
6. Vedlejší účastník S. J. se vyjádřil k ústavní stížnosti nezastoupen advokátem, ačkoli byl o nutnosti právního zastoupení Ústavním soudem poučen.
7. Stěžovatelka v replice uvedla, že napadenými výroky o náhradě nákladů řízení je sankcionována za to, že v průběhu odvolacího řízení poté, kdy se dozvěděla o zrušení doložky právní moci a vykonatelnosti, nevzala svůj návrh na nařízení exekuce zpět. Připomíná, že v době, kdy návrh podávala, neměla sebemenší pochybnosti o vykonatelnosti exekučního titulu; v téže situaci byl Okresní soud Praha-východ při rozhodování o nařízení exekuce a povinný při podání odvolání. O zrušení doložky právní moci se dozvěděla "až daleko poté", kdy již povinnému náklady řízení vznikly, čemuž by nezabránila ani případným pozdějším zpětvzetím návrhu na nařízení exekuce. Krajskému soudu vytýká, že z odůvodnění jeho rozhodnutí není patrno, zda se řídil zásadou úspěchu ve věci či zásadou procesního zavinění, z jakého důvodu neshledal, že jsou zde okolnosti zvláštního zřetele hodné, a nezkoumal důvody, pro které nevzala návrh zpět; k tomu uvádí, že pasivní zůstala, doufajíc v to, že soud v exekučním řízení posoudí doručení exekučního titulu jako řádné, a tím i správnost původně vyznačené doložky právní moci.
III.
8. Ústavní soud poté, co shledal, že jsou splněny podmínky podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu pro upuštění od ústního jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
IV.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
10. Za určující Ústavní soud pokládá, že obdobnou právní otázku, kterou stěžovatelka nyní otevřela, posuzoval např. v nálezech sp. zn. IV. ÚS 129/06 ze dne 4. 1. 2007 (N 2/44 SbNU 21), sp. zn. IV. ÚS 2696/08 ze dne 14. 5. 2009 (N 119/53 SbNU 495), jakož i ve stěžovatelkou dovolávaném nálezu sp. zn. III. ÚS 2888/10 ze dne 10. 2. 2011. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2696/08 - též s poukazem na presumpci správnosti aktů státu - Ústavní soud konstatoval, že: "... soud je tedy povinen mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy), a v takovém kontextu je mezi zvažované skutečnosti třeba zahrnout i překážku vykonatelnosti exekučního titulu, která nebyla způsobena stěžovatelkou a o jejíž existenci se stěžovatelka neměla možnost dozvědět, protože orgánem veřejné moci (soudem) byl exekuční titul označen za vykonatelný. Z hlediska základního práva na spravedlivý proces není únosný stav, kdy je bez dalšího zdůvodnění opřeného o konkrétní okolnosti daného případu dáváno stěžovatelce k tíži, že se rozhodla využít svých práv zaručených jí ústavním pořádkem a uplatnit svůj nárok u soudu. Ve svém postupu se přitom stěžovatelka spoléhala na správnost předchozího soudního rozhodnutí, včetně vyznačení doložky právní moci. Ústavní soud přitom nepřehlíží, že uvedené záruky platí i pro povinného. Proto by za dané situace nebyl spravedlivý ani takový závěr, dle kterého by náklady vzniklé v odvolacím řízení měly zůstat zcela na bedrech povinného, neboť ani jím nebylo způsobeno, že došlo k chybnému vyznačení právní moci na rozhodnutí soudu prvního stupně."
11. Tyto závěry se plně vztahují i na nyní projednávanou věc a jsou pro Ústavní soud (resp. nyní rozhodující senát) zde závazné, neboť čl. 89 odst. 2 Ústavy dopadá i do jeho poměrů. V podrobnostech proto postačí na shora označená rozhodnutí Ústavního soudu, jež jsou jak soudu, tak stěžovatelce známa, odkázat; i z dalších tam obsažených důvodů pak napadené rozhodnutí odvolacího soudu očividně neobstojí. Kvalifikovaným důvodem k odchylce od právních názorů v nich vyslovených není ani okolnost, že stěžovatelka po zrušení vyznačení doložky právní moci nevzala v odvolacím řízení svůj návrh na nařízení exekuce zpět, neboť není nikterak vyvrácena její námitka, že ani tímto procesním postupem by nezabránila nákladům, jestliže již vznikly. Významné současně je, že odvolací soud se z hlediska, jež naznačila předsedkyně senátu ve vyjádření k ústavní stížnosti, otázkou náhrady nákladů řízení nezabýval, resp. z odůvodnění jeho rozhodnutí se nic takového nenaznačuje. Není ani patrné, co by - z přístupů, jež dosud odvolací soud při hodnocení nákladové otázky zvolil - mohlo "nového" znamenat, kdyby stěžovatelka návrh na nařízení exekuce zpět vzala.
V.
12. K tezi vyslovené v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2696/08, že "... proto by za dané situace nebyl spravedlivý ani takový závěr, dle kterého by náklady vzniklé v odvolacím řízení měly zůstat zcela na bedrech povinného, neboť ani jím nebylo způsobeno, že došlo k chybnému vyznačení právní moci na rozhodnutí soudu prvního stupně", lze poukázat na usnesení sp. zn. IV. ÚS 133/10 ze dne 4. 3. 2010 (dostupné na http://nalus.usoud.cz); zde Ústavní soud aproboval použití ustanovení §150 o. s. ř. v obdobných souvislostech (se zřetelem k postupu oprávněného vycházejícího z nesprávně vyznačené doložky právní moci), na jehož základě odvolací soud náhradu nákladů řízení povinnému nepřiznal.
13. Avšak ani aplikace ustanovení §150 o. s. ř. nemusí vést ještě k finálnímu - spravedlivému - vypořádání; není pak bez významu, co v usnesení sp. zn. 20 Cdo 923/2007 ze dne 26. 9. 2007 dovodil Nejvyšší soud, pakliže konstatoval, že "... vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které dosud není pravomocné, je ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nesprávným úředním postupem a stát odpovídá za zákonem stanovených podmínek za škodu, která vznikla, byl-li na základě takto vyznačené doložky právní moci podán návrh na soudní výkon rozhodnutí." Obdobně Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku sp. zn. 6 Co 704/97 ze dne 8. 7. 1997 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 1998, č. 42) dal najevo, že nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, je i vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které není dosud pravomocné (čehož si je vědom, jak uvedl v odůvodnění napadeného usnesení, i Krajský soud v Praze v dané věci).
14. Tyto úvahy se zde prezentují jen proto, že při novém rozhodování o nákladech řízení k nim, jako představitelným důsledkům (a pro jejich případné budoucí uplatnění), odvolací soud bezpochyby přihlédne.
VI.
15. Řečené vede k závěru, shodnému s tím, jenž byl vysloven v předchozích obdobných věcech, že Krajský soud v Praze napadeným usnesením práva stěžovatelky garantovaná v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny skutečně porušil. Proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Krajského soudu v Praze v napadených výrocích zrušil.