ECLI:CZ:US:2012:3.US.2282.09.1
sp. zn. III. ÚS 2282/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. července 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti Pohledávky a Exekuce s. r. o., se sídlem Pobialova 836/10, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, IČ 25829025, zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem Advokátní kanceláře Jirousek, Skalník, Bernatík & partneři se sídlem v Moravské Ostravě, Preslova 9, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2008 č. j. 12 Cmo 304/2007-283 a proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 6. 2009 č. j. 32 Cdo 2212/2008-331, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, a Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, IČ 70994234, se sídlem Dlážděná 1003/7, 110 00 Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 8. 2009 a která po odstranění vad podání dne 15. 10. 2009 splňovala požadavky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví označené rozsudky.
Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecné soudy porušily její ústavně zaručená základní práva, a to jednak právo na ochranu majetku podle článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jehož součástí je také právo na legitimní očekávání, jednak právo na spravedlivý proces, zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod.
Konkrétně namítá zejména to, že v občanskoprávním sporu, který stěžovatelka vedla jako žalobkyně, bylo pro ni příznivé rozhodnutí prvoinstančního soudu překvapivě změněno odvolacím soudem v její neprospěch. Odvolací soud svým rozhodnutím o zamítnutí žaloby nesprávně upřel žalobkyni aktivní legitimaci k podání žaloby s odůvodněním, že na ni nepřešla smlouvou postoupená pohledávka, protože tato smlouva prý zanikla neuhrazením úplaty postupníkem ke dni podpisu smlouvy.
Stěžovatelka dále tvrdí, že na důvody zamítavého rozhodnutí ji odvolací soud předem neupozornil, takže na ně nemohla reagovat; tím jí prý bylo odejmuto právo na opravný prostředek a bylo rovněž porušeno právo na rovné postavení účastníků soudního řízení.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí obecných soudů, ze stěžovatelkou přiložených kopií dvou smluv, uzavřených mezi obchodní společností OKD DOPRAVA, a. s. a obchodní společností ČM kapitálová, a. s. dne 29. 12. 2004 (1. Smlouva o úplatném postoupení pohledávky, 2. Dohoda o započtení vzájemných pohledávek), a z vyjádření účastníků řízení, která si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:
Stěžovatelka (v občanskoprávním sporu "žalobkyně") se žalobou proti žalované Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci, domáhala zaplacení úroků z prodlení v částce 2 322 881,75 Kč. Prodlení mělo vzniknout u právní předchůdkyně žalované - u státní organizace České dráhy, která jako dlužník včas nesplnila své peněžní závazky vůči věřiteli - společnosti OKD DOPRAVA a. s. Tato věřitelská společnost postoupila tuto pohledávku smlouvou ze dne 29. 12. 2004 společnosti ČM kapitálová a. s., a ta ji následně smlouvou ze dne 16. 5. 2005 postoupila žalobkyni.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2007 č. j. 25 Cm 48/2006-184 uložil žalované uhradit žalobkyni předmětnou pohledávku ve výši 2 140 555,- Kč; v části 218 326,75 Kč žalobu zamítl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 1. 2008 č. j. 12 Cmo 304/2007-283 změnil podle ust. §220 o. s. ř. prvoinstanční rozsudek tak, že žalobu o zaplacení částky 2 140 555,- Kč zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů.
O dovolání žalobkyně rozhodl Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 3. 6. 2009 č. j. 32 Cdo 2212/2008-331; shledal, že dovolání je sice přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak pro nedůvodnost podle ust. §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání zamítl.
III.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 3. 8. 2010 nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo překvapivé. Uvedl, že před tím, než opakoval provedení relevantního důkazu, tj. smlouvy ze dne 29. 12. 2004 o úplatném postoupení pohledávek, seznámil účastníky se svým odlišným hodnocením legitimace účastníků řízení. V podrobnostech odkázal odvolací soud na odůvodnění svého rozhodnutí.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 2. 8. 2010 vyvrací námitky stěžovatelky a setrvává na své argumentaci, uvedené v napadeném rozsudku.
Protože vyjádření účastníků neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by nebyly stěžovatelce známy z předchozího občanskoprávního řízení, nezasílal je Ústavní soud stěžovatelce k eventuální replice.
IV.
Posuzovaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Výjimkou, která by mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný zákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.
Takováto flagrantní či excesivní pochybení nebyla v posuzovaném případě zjištěna. Obecné soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily, uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního jsou akceptovatelné. Své právní závěry obecné soudy založily na adekvátním dokazování, jehož úplnosti nelze ničeho vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž odtud dospěly.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo však stěžovatelce upřeno nebylo. Dostalo se jí náležitého postavení účastníka řízení, a proti rozhodnutí soudů jí byly k dispozici opravné prostředky, z nichž dovolání využila. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení rovného ve vztahu k ostatním účastníkům řízení.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Nad rámec řečeného lze k námitkám stěžovatelky uvést:
Závěr, vyslovený v rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, že na základě rozvazovací podmínky (tj. neuhrazení úplaty postupníkem ke dni podpisu smlouvy), obsažené v článku II. bodu 2.3. "Smlouvy o úplatném postoupení pohledávky", uzavřené dne 29. 12. 2004 mezi postupitelem OKD Doprava, a. s. a postupníkem ČM kapitálová, a. s., došlo ke zrušení smlouvy v celém rozsahu, a že tudíž společnost ČM kapitálová, a. s. se nestala věřitelem postupovaných pohledávek a nemohla je postoupit dále žalobkyni, je logicky odůvodněný. Ústavní soud nemá, co by takto vyhodnocenému skutkovému a právnímu stavu z ústavněprávního hlediska vytkl. Tento závěr, který byl rozhodující pro zamítnutí žaloby odvolacím soudem a pro zamítnutí dovolání soudem dovolacím, se nepodařilo nijak zpochybnit ani v řízení o ústavní stížnosti.
Na správnosti závěru o tom, že "Smlouva o úplatném postoupení pohledávky" byla zrušena na základě rozvazovací podmínky (tj. neuhrazením úplaty postupníkem) což způsobilo, že společnost ČM kapitálová, a. s. se nestala věřitelem postupovaných pohledávek a nemohla je postoupit dále žalobkyni, nemůže nic změnit ani polemika vedená v řízení před dovolacím soudem o tom, ve kterém okamžiku došlo v dané věci k zániku započítávaných pohledávek. Dovolací soud s odkazem na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, zveřejněný pod číslem R 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodil, že setká-li se pohledávka splatná s pohledávkou nesplatnou (či obě pohledávky nesplatné), je okamžikem jejich zániku okamžik účinnosti právního úkonu směřujícího k započtení.
Ústavní soud plně respektuje kompetenci Nejvyššího soudu České republiky svou judikaturou zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování obecných soudů (srov. ust. §14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) a neshledává žádný důvod zpochybňovat z ústavněprávních důvodů správnost vysloveného právního názoru Nejvyššího soudu.
Neobstojí ani stěžovatelčina námitka o překvapivosti změny právního názoru odvolacího soudu, na niž stěžovatelka údajně nemohla reagovat, čímž jí prý bylo odejmuto právo na opravný prostředek a bylo porušeno právo na rovné postavení účastníků soudního řízení. Ústavní soud odkazuje na vyjádření předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze Mgr. Marcely Tuscanyové ze dne 3. 8. 2010 sp. zn. Cpj 343/2010, z něhož vyplývá, že při jednání odvolacího soudu byli účastníci před provedením relevantního důkazu seznámeni s odlišným názorem soudu na hodnocení legitimace účastníků řízení. Ostatně stěžovatelka měla příležitost uplatnit své námitky v dovolání a v ústavní stížnosti, čehož také využila. Ani z ústavní stížnosti není nikterak zřejmé, jaké jiné argumenty by měly svědčit ve prospěch jí zastávaných názorů.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu