ECLI:CZ:US:2012:3.US.2311.11.1
sp. zn. III. ÚS 2311/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou v Ostravě - Moravské Ostravě, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 5. 2011 č. j. 28 Cdo 4980/2009-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, kdy neústavnost rozhodnutí dovolacího soudu a porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v situaci, kdy dovolací soud rozhodl pouze o dovolání stěžovatele co do částky 8.200.000,- Kč za majetkovou újmu (a pouze v tomto rozsahu své rozhodnutí o odmítnutí dovolání odůvodnil), ale nikoli o částce 100.000,- Kč, kterou stěžovatel požadoval jako odškodnění nemajetkové újmy (škoda na zdraví).
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí i ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal, stěžovatel se domáhal náhrady škody 8.300.000,- Kč s příslušenstvím způsobené mu nesprávným úředním postupem ve vykonávacích řízeních vedených u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 91 E 1991/99 a 91 E 1992/99 (dále jen "předmětná vykonávací řízení"). V částce 8.200.000,- Kč s příslušenstvím (srov. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 5. 2008 č. j. 27 C 265/2005-133, kterým bylo řízení v částce 1.300.000,- Kč zastaveno) odůvodnil svůj nárok tím, že se v předmětných vykonávacích řízeních domáhal prodeje nemovitostí v obci Ostrava (dále jen "předmětné nemovitosti") zatížených soudcovským zástavním právem zřízeným v jeho prospěch usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 1998 sp. zn. 91 E 1883/98 (s účinky ke dni 24. 11. 1998). Výkon rozhodnutí nebyl zavčas završen dražbou a dne 31. 7. 2001 byl usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 K 64/97-233 prohlášen konkurz na majetek společnosti OSTRAMO, VLČEK a spol. s r. o. (dále jen "úpadce"), pročež předmětné nemovitosti byly zahrnuty do konkurzní podstaty. S ohledem na celkovou výši závazků úpadce však nemohou být závazky žalobce v konkurzu uspokojeny. Stěžovatel tvrdil, že v důsledku mnohaletých soudních řízení se u něj rozvinula onemocnění, za což požadoval náhradu škody na zdraví ve výši 100.000,- Kč (srov. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 4. 2006 č. j. 27 C 265/2005-14, kterým bylo řízení v částce 500.000,- Kč zastaveno). Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 5. 2008 č. j. 27 C 265/2005-129 žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2009 č. j. 11 Co 400/2008-144 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním posouzením soudu prvního stupně a uvedl, že i kdyby bylo návrhu žalobce na výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí zajištěných soudcovským zástavním právem vyhověno, vzhledem k tomu, že soudcovské zástavní právo bylo zřízeno až po podání návrhu na prohlášení konkurzu na úpadce a následném prohlášení konkurzu na majetek úpadce, by žalobce s ohledem na §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "ZKV"), byl povinen vrátit výtěžek získaný výkonem rozhodnutí do konkurzní podstaty. Jakýmkoliv postupem soudů v předmětných vykonávacích řízeních proto uplatňovaná pohledávka žalobce nemohla být zmařena. Odvolací soud dále uvedl, že žalobci se nepodařilo prokázat, že jeho špatný zdravotní stav jakkoliv souvisí s probíhajícími soudními spory.
V dovolání stěžovatel výslovně uvedl, že ESLP v minulých letech v mnoha případech rozhodl o přiznání zadostiučinění v penězích za nemajetkovou (morální) újmu, přitom svá rozhodnutí založil na kritériu základní výchozí částky, která má být stanovena ve výši 1.000 až 1.500 Euro za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy. Stěžovatel proto položil dovolacímu soudu otázku, dle jeho názoru zásadního právního významu, zda tento právní závěr ESLP je nutno také aplikovat v českém právu i z hlediska nepřiměřených průtahů, které ovlivnily zánik práva žalobce na uskutečnění individuální exekuce v jeho prospěch po 31. 5. 2001 a je tedy součástí příslušných ustanovení o odpovědnosti za NÚP (blíže viz str. 147 spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 27 C 265/2005).
Dovolací soud dovolání odmítl s argumentací, že s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu je i u objektivní odpovědnosti státu za škodu nezbytným předpokladem jejího vzniku příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za niž se odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem), a mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje. Majetková újma, jejíž vznik účastník odůvodňuje průtahy v řízení, je tedy odškodnitelná, jestliže včasné nevydání rozhodnutí mělo dopad do majetkové sféry účastníka, tedy pokud průtahy v řízení byly příčinou újmy spočívající v tom, že pohledávka nebyla dlužníkem uspokojena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003 sp. zn. 25 Cdo 145/2002 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 381/2009).
Dle názoru Nejvyššího soudu je v předmětné věci nesporné, že návrh na prohlášení konkurzu na majetek úpadce byl podán nejpozději v roce 1997, přičemž jedním z navrhovatelů byl stěžovatel, a že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2001 č. j. 8 K 64/97-233 byl na úpadce s účinky ke dni 31. 7. 2001 prohlášen konkurz. Mezi účastníky dále nebylo pochyb, že soudcovské zástavní právo bylo na předmětných nemovitostech ve prospěch stěžovatele zřízeno usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 1998 (s účinky ke dni 24. 11. 1998) sp. zn. 91 E 1883/98, tedy až po podání návrhu na konkurz.
Dovolací soud dále uvedl, že z ustanovení §14 odst. 1 písm. f) a §28 odst. 1 ZKV zcela nepochybně plyne, že prohlášením konkurzu zanikají veškerá zástavní práva získaná v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkurzu nebo po podání tohoto návrhu (dále jen "rozhodná doba"), a nikoliv pouze zástavní práva získaná v posledních dvou měsících před prohlášením konkurzu na majetek úpadce, jak se nesprávně domnívá stěžovatel. Zánik zástavních práv získaných v rozhodné době nutně dopadá i na soudcovské zástavní právo zřízené podle §338b a násl. o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. 29 Cdo 1020/2004 nebo Zelenka, J., Maršiková J., Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící. Komentář. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde v Praze 2002, s. 404). Jak dále plyne z ustanovení §14 odst. 1 písm. f) věty za středníkem ZKV, i kdyby se stěžovateli podařilo zpeněžit předmětné nemovitosti zatížené zástavním právem zřízeným v rozhodné době, musel by po prohlášení konkurzu na majetek úpadce veškerý výtěžek z tohoto zpeněžení vydat do konkurzní podstaty. Je možno shrnout, že bez ohledu na průběh předmětných vykonávacích řízení, tj. bez ohledu na to, zda výkon rozhodnutí byl či nebyl v řádné době završen dražbou, stěžovateli v posuzované věci žádná škoda vzniknout nemohla a ani včasné vydání soudního rozhodnutí ve prospěch stěžovatele by se nemohlo pozitivně odrazit v jeho majetkových poměrech. Posouzení otázky, zda v předmětných vykonávacích řízeních došlo v době od listopadu 1999 do července 2001 k průtahům řízení, je proto pro posouzení věci nerozhodné. Stejně tak je pro posouzení posuzované věci nerozhodná i výše vykonatelné pohledávky.
Stěžovatel uvádí, že podstatu porušení uvedených ústavně zaručených práv spatřuje zejména v tom, že dovolací soud rozhodl pouze o dovolání stěžovatele co do částky 8.200.000,- Kč za majetkovou újmu (a pouze v tomto rozsahu své rozhodnutí o odmítnutí dovolání odůvodnil), ale nikoli v částce 100.000,- Kč, kterou stěžovatel požadoval jako odškodnění nemajetkové újmy (škoda na zdraví).
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Stran námitky stěžovatele ohledně správnosti či nesprávnosti řešené otázky o reálnosti provedení exekuce nelze než konstatovat, že stěžovatel zjevně opomíjí ustálenou judikaturu obecných soudů týkající se ustanovení §14 odst. 1 písm. f) a §28 odst. 1 ZKV (viz výše odůvodnění dovolacího soudu), takže otázka ohledně reálnosti či nereálnosti provedení exekuce je v předmětném případě irelevantní.
Lze přisvědčit stěžovateli, že dovolací soud se výslovně nevyjádřil k jím uvedené otázce stran aplikace judikatury ESLP, tj. zda z hlediska nepřiměřených průtahů, které ovlivnily zánik práva žalobce na uskutečnění individuální exekuce na předmětný případ, lze aplikovat judikaturu ESLP. Vzhledem k tomu, že stěžovatel primárně neunesl důkazní břemeno svých tvrzení ohledně vzniku nemajetkové újmy (tj. nejde o otázku právní, ale skutkovou), a dále pak vzhledem ke skutečnosti, že případné průtahy v řízení nemohly mít vliv do majetkové sféry stěžovatele, je jím položená otázka stran aplikace judikatury ESLP bezpředmětná. Dovolací soud mohl výslovně ve svém odůvodnění reagovat na stěžovatelovu otázku, na druhou stranu však výše uvedený závěr logicky vyplývá z podstaty věci a odůvodnění dovolacího soudu. Dovolací soud výslovně uvedl, že "je možno shrnout, že bez ohledu na průběh předmětných vykonávacích řízení, tj. bez ohledu na to, zda výkon rozhodnutí byl, či nebyl v řádné době završen dražbou, dovolateli v posuzované věci žádná škoda vzniknout nemohla a ani včasné vydání soudního rozhodnutí ve prospěch dovolatele by se nemohlo pozitivně odrazit v jeho majetkových poměrech. Posouzení otázky, zda v předmětných vykonávacích řízeních došlo v době od listopadu 1999 do července 2001 k průtahům řízení, je proto pro posouzení věci nerozhodné. Stejně tak je pro posouzení posuzované věci nerozhodná i výše vykonatelné pohledávky."
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu