ECLI:CZ:US:2012:3.US.2387.12.1
sp. zn. III. ÚS 2387/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 14, 110 00 Praha 1, proti části výroku I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2012 č. j. 1 Co 310/2011-248, jímž se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 50 000,- Kč, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 6. 2012, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označený rozsudek a tvrdí, že rozhodnutím v napadené části výroku bylo porušeno právo garantované v čl. 10 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatel uvádí, že se cítí být poškozen na svých osobnostních právech obsahem reportáže s názvem "inspektor K. zasahuje" odvysílaného v rámci publicistického pořadu "Na vlastní oči", uvedeného TV NOVA dne 7. 6. 2006 a reprízovaného následující den, v němž účinkující policisté Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, H. V. a F. K. o stěžovateli měli rozšiřovat nepravdivé informace; proto se žalobou na ochranu osobnosti domáhal po České republice - Ministerstvu vnitra poskytnutí satisfakce ve formě písemné omluvy a náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 200 000,- Kč. Současně soud informoval, že poskytnutí další peněžní satisfakce se domáhá v souvislosti se stejným pořadem TV NOVA i po provozovateli zmíněného televizního kanálu - společnosti CET 21, spol. s r. o.
Stěžovatel se cítí být obsahem této reportáže poškozen zejména na svém právu na ochranu občanské a profesní cti a vážnosti ve společnosti, neboť i když jeho jméno výše jmenovanými policisty v této reportáži nebylo uvedeno, z kontextu reportáže a komentáře redaktora pořadu bylo prý nepochybné, že policistou, který se má spolčovat se zločinci v závažných trestních věcech proti svým kolegům, má být stěžovatel.
Stěžovatel napadá postup odvolacího soudu, kterému vytýká, že účastníky řízení neseznámil s odlišným právním hodnocením předmětné věci, a aniž ve věci doplnil dokazování či konkrétní důkazy zopakoval, dospěl k odlišnému závěru, než soud prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu proto stěžovatel považuje za překvapivé.
Stěžovatel závěrem uvádí, že proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, s výjimkou měnícího výroku pod bodem I, podal dovolání.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2011 č. j. 31 C 127/2009-184 žalobě stěžovatele na ochranu osobnosti zčásti vyhověl (ohledně povinnosti uložené České republice - Ministerstvu vnitra zaplatit stěžovateli částku 50 000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2, odst. 3 ObčZ) a ve zbytku žalobu zamítl (tedy ohledně požadované částky 150 000,- Kč a písemné omluvy ve znění výroku ad III rozsudku).
Soud prvního stupně dospěl po obsáhlém dokazování k závěru, že difamující výroky výše jmenovaných policistů, které se týkaly profesní činnosti stěžovatele, byly nepravdivé; jejich pravdivost žalovaná v průběhu řízení netvrdila a ani neprokazovala. Předmětné výroky byly podle názoru soudu prvního stupně objektivně způsobilé zasáhnout do osobnostních práv stěžovatele, zejména do práva na ochranu občanské a profesní cti a vážnosti ve společnosti. Za původce tohoto zásahu označil soud zejména provozovatele televizního vysílání, tedy společnost CET 21 a redaktora této relace, který jediný v předmětném pořadu výslovně odkryl totožnost žalobce a takto ho difamoval. Protože oba výše jmenovaní detektivové byli svým nadřízenými přímo zmocněni k vystoupení v reportáži a poskytnutí informací o žalobci, považoval soud žalobu proti žalované za zčásti důvodnou, ve smyslu ustanovení §420 odst. 2 a §853 ObčZ.
Požadované zveřejnění písemné omluvy neshledal soud prvního stupně za přiměřené zadostiučinění především pro neodůvodněnou časovou prodlevu tří let, která uběhla v mezidobí od uveřejnění předmětné reportáže a uplatněním práva stěžovatelem u soudu. Z tohoto důvodu podle názoru soudu již navrhované morální zadostiučinění není objektivně způsobilé splnit svůj účel.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2012 č. j. 1 Co 310/2011-248 změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I výroku tak, že žalobu o zaplacení částky 50 000,- Kč zamítl a ve zbývajících odstavcích II. a II. výroku rozsudek jako věcně správný potvrdil.
III.
Ústavní soud pro posouzení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je při posuzování ústavní stížnosti a rozhodování o její důvodnosti především povinen respektovat, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není jejich vrcholem a nemůže také z tohoto důvodu na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je dodržení podmínky, že příslušné soudy postupují ve své činnosti v souladu s ústavním pořádkem.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti zejména dovolává údajného porušení článku 10 odst. 1 Listiny, zakotvujícího právo každého člověka, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
Ústavní soud se zabýval problematikou kolize práva na informace a jejich šíření - v projednávané věci hlavním motivačním vodítkem novinářské práce, v řadě svých rozhodnutí. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že v pořadech dosahujících značné sledovanosti, je zejména u soukromých televizních stanic zájem diváků o televizní (publicistické) pořady "postaven" na popularitě jejich hlavních hvězd - moderátorů a současně i investigativních novinářů. K problematice práva na ochranu osobnosti a možného střetu práva na informace (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 154/97, in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS sv. 10, č. 17, str. 113) Ústavní soud uvedl, že při střetu výše uvedeného základního politického práva s právem osobnostním, tedy dvou základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby na základě konkrétních okolností pečlivě zvážily, jestli jednomu z práv nebyla dána neodůvodněně přednost před právem druhým. Je totiž jen úkolem obecných soudů, aby s přihlédnutím ke specifickým okolnostem každého jednotlivého případu posoudily, jestli konkrétní výrok, obsahující informace pro konkrétní osoby citlivého či dokonce difamujícího charakteru, mohl ohrozit, či již ohrozil a do jaké míry právo takové osoby na ochranu cti a dobré pověsti. Ústavní soud např. v usnesení ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 1879/11 (uveřejněné na http://nalus.usoud.cz) v souladu s platnou judikaturou obecných soudů zdůraznil, že soud je povinen vždy ověřit, jestli tvrzený zásah do osobnostních práv bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tedy jestli existoval mezi nimi vztah příčinné souvislosti.
Těmto podmínkám oba obecné soudy dostály, byť nedospěly ke zcela shodným právním závěrům.
Odvolací soud shrnul v odůvodnění svého rozhodnutí skutková zjištění soudu prvního stupně a připomněl, že neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřuje stěžovatel ve výrocích příslušníků Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Policie ČR F. K. a H. V. uvedených v televizním pořadu, které se týkaly diskreditace detektiva K. osobami podílejícími se na organizovaném zločinu, s nimiž měl stěžovatel spolupracovat. Soud prvního stupně po provedeném dokazování shledal výroky, které zazněly na adresu stěžovatele, za způsobilé zasáhnout do osobnostních práv stěžovatele, a protože byly nepravdivé, šlo podle jeho závěru o zásah neoprávněný.
Tomuto závěru odvolací soud oponoval poukazem na informace podávané ve zmíněné televizní reportáži výše jmenovanými detektivy, přičemž se jimi zabýval jak z pohledu jejich povahy, důvodu jejich zveřejnění i vzhledem k okolnostem spočívajícím v tehdejší činnosti obou jmenovaných, přičemž za objektivně způsobilé zasáhnout do základních práv stěžovatele je neshledal také proto, že cílem jejich poskytnutí a zveřejnění nebylo diskreditovat stěžovatele či jeho tehdejší činnost v Inspekci ministra vnitra, ale z pověření jejich nadřízeného informovat veřejnost o případech, které se týkají tzv. praní špinavých peněz a stavu jejichž vyšetřování, jehož se v té době oba detektivové účastnili.
Pokud by redaktor zmíněné televizní reportáže sám poskytnuté informace obou detektivů nedoplnil dalšími konkrétními údaji, v nichž mimo jiné označil osobu stěžovatele (jako důstojníka Inspekce ministra vnitra) za inspektora, který se snaží ovlivňovat různá rozhodnutí Inspekce a jinak profesně zasahuje a působí ve prospěch dvou vietnamských obchodníků podezřelých z páchání trestné činnosti, a přímo uvedl jeho jméno, nepochybně by stěžovatel ani po třech letech váhání od odvysílání zmíněné televizní reportáže, předmětnou žalobu nepodal. Lze tak souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že vystoupení obou jmenovaných detektivů ve zmíněné reportáži nesloužilo k dehonestaci stěžovatele jako osoby úmyslně spolupracující s podsvětím proti svým kolegům a ke škodě a proti zájmům České republiky.
Jestliže stěžovatel namítá zanedbání poučovací povinnosti odvolacího soudu ve vztahu k změněnému právnímu názoru na charakter výroků dvou policejních důstojníků, které zazněly ve výše zmíněné reportáži, a v této souvislosti vznesl námitku, v níž označil rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, je třeba připomenout, že poučení účastníků řízení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Jinak řečeno, postačovaly-li v řízení uvedená tvrzení a navržené (resp. nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i v případě odlišného právního názoru soudu, nebylo třeba přistupovat k poučení účastníků podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. V projednávané věci nebylo další doplnění dokazování třeba, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně byla akceptována i odvolacím soudem. Opětovné provádění důkazů či jejich doplňování by pro rozhodnutí odvolacího soudu nepřineslo žádné nové relevantní skutečnosti. Odvolací soud hodnotil výroky a odpovědnost žalované ve vztahu k tvrzenému porušení osobnostních práv stěžovatele jinak také z důvodu neexistence příčinné souvislosti mezi tvrzeným zásahem do osobnostních práv stěžovatele a jednáním žalované. Jednalo se tedy o závěr právní, nikoli skutkový, který by byl výsledkem dokazování. Tento svůj právní závěr odvolací soud srozumitelným způsobem odůvodnil, takže jeho závěr je z hlediska ústavní konformity akceptovatelný.
Podle názoru Ústavního soudu s ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku shledat překvapivým, tedy takovým, který by nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. nelze interpretovat takovým způsobem, že účastníci řízení mají znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Z tohoto důvodu Ústavní soud nemohl dospět rovněž k závěru, že v projednávané věci bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud z výše vyložených důvodů proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu