ECLI:CZ:US:2012:3.US.2450.09.1
sp. zn. III. ÚS 2450/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., právně zastoupeného Mgr. Jitkou Frejlachovou, advokátkou se sídlem U Malše 20, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. 7 Tdo 499/2009, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 2008 č. j. 23 To 714/2008-771, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2007 č. j. 6 T 211/2005-636, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel rovněž namítal porušení zákazu opakovaného trestání za tentýž čin (ne bis in idem) ve smyslu článku 40 odst. 5 Listiny a porušení zákazu retroaktivity přísnějšího zákona v trestním právu dle článku 40 odst. 6 Listiny. Dle názoru stěžovatele neposkytly obecné soudy ochranu jeho právům stanoveným způsobem ve smyslu článku 90 Ústavy České republiky.
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2007 v bodě I uznán vinným pokračujícími trestnými činy poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tehdy platného zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zák."), zčásti dokonaného, zčásti ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák.
Podle §182 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. a §37a tr. zák. byl stěžovateli uložen společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 4 měsíců, se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §37a tr. zák. byl současně zrušen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 7. 2002 sp. zn. 2 T 348/2002 ve výroku o vině, trestu i náhradě škody. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl stěžovateli uložen také trest propadnutí věci (11 různých vrtáků, baterky, vrtačky, nože atd.) a podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k náhradě škody poškozené společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s.
Jednání stěžovatele, za něž byl citovaným rozsudkem okresního soudu odsouzen, spočívalo (zkráceně řečeno) v tom, že v době od února do prosince 2001 v celkem 36 zjištěných případech na mnoha místech České republiky buď odcizil pokladničky s mincemi u veřejných telefonních automatů nebo finanční hotovost z těchto pokladniček, poté, co u nich odvrtal zámky. Odcizením peněz a poškozením zámků na mincovních automatech způsobil škodu v celkové výši 154.922,90 Kč. Zároveň tímto jednáním stěžovatel v některých případech telefonní automaty vyřadil z provozu, v jiných případech způsobil omezení jejich provozu jen na možnost tísňového volání.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2007 podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 11. 2007 sp. zn. 23 To 482/2007 podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvého stupně toliko ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud podle §228 odst. 1 tr. řádu nově rozhodl tak, že uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené společnosti částku 138.185,50 Kč. Citovaný rozsudek krajského soudu byl z podnětu dovolání stěžovatele zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. 7 Tdo 704/2008; důvodem zrušení bylo procesní pochybení odvolacího soudu spočívající v tom, že odvolací soud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti stěžovatele jako obviněného, bez splnění podmínek uvedených v §263 odst. 4 tr. řádu. Krajský soud poté věc znovu projednal ve veřejném zasedání a rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 8. 12. 2008, a to shodně jako předchozím zrušeným rozsudkem.
Také toto v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, v němž uplatnil důvody podle §265b odst. 1 písm. b), c), e), g) a l) tr. řádu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 3. 6. 2009, jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
III.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě zopakoval námitky, které vznášel již v rámci řádných a mimořádných opravných prostředků v trestním řízení.
Pokud jde o hmotněprávní kvalifikaci jeho skutku, rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká, že v jeho trestní věci postupovaly podle právní úpravy účinné až od 1. 1. 2002, přestože všechny dílčí útoky pokračujícího trestného činu měly být spáchány ještě v roce 2001. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadami uvedenými v §16 odst. 1 tr. zákona, podle nichž se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Jak stěžovatel zdůrazňuje, byl podle právní úpravy, obsažené v ustanovení §11 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2001, vymezen rozsah principu ne bis in idem tak, že došlo-li k pravomocnému meritornímu rozhodnutí o dílčím útoku pokračujícího trestného činu, bylo vyloučeno konat trestní stíhání o zbylé části tohoto pokračujícího trestného činu. Stěžovatel má (zkráceně řečeno) za to, že pokud by v jeho trestní věci bylo postupováno podle právní úpravy platné do 31. 12. 2001, bylo by ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu nepřípustné jeho trestní stíhání pro ty dílčí útoky trestného činu, které nebyly postiženy rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 7. 2002 sp. zn. 2 T 348/2002.
V další části ústavní stížnosti navrhovatel namítal, že v trestním řízení došlo k porušení procesních předpisů týkajících se dokazování. Důkazy, na jejichž základě došlo k odsouzení stěžovatele, nebyly dle jeho názoru získány zákonným způsobem. Za vadné stěžovatel označuje především kriminalistické expertizy věcí, které byly nalezeny v autě stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že policisté jeho auto v rozporu s procesními předpisy a bez jeho souhlasu či jakéhokoli povolení prohledávali ještě před tím, než mu bylo sděleno obvinění. Stěžovatel má rovněž za to, že způsobem, jímž policie zajistila zámky pokladniček na místě činu, došlo k pozměnění mechanoskopických stop a znehodnocení těchto důkazů. Ze spisového materiálu nelze dle názoru stěžovatele dovodit, jakým způsobem byly na místě činu policií zajištěny zámky u jednotlivých pokladniček a zda vůbec byly příslušné expertíze podrobeny právě ty konkrétní zámky, jež pocházejí z příslušného místa činu. Stěžovatel se dále domnívá, že obecné soudy nesprávně posoudily jako usvědčující důkaz jeho doznání, učiněné v přípravném řízení. Doznání prý učinil po několikahodinových výsleších před policejními orgány jen proto, "aby už měl klid"; protože trpí neurastenií, "nebyl schopen si uvědomit, jaké důsledky jeho doznání má".
Porušení ústavně garantovaného práva na obhajobu spatřuje stěžovatel v tom, že v přípravném řízení neměl obhájce, ačkoliv byl mj. stíhán též pro trestný čin poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., ohrožený trestní sazbou s horní hranicí šesti let; byla tedy naplněna podmínka nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. řádu.
IV.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k projednávanému návrhu. Vyjádření byla stručná; obecné soudy i státní zastupitelství označily námitky stěžovatele za nedůvodné a navrhovaly odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovala skutkovou či právní argumentaci a pouze odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí, považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice.
Za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 211/2005.
V.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavnímu soudu rovněž nenáleží, aby podával závazný výklad trestních předpisů či sjednocoval judikaturu obecných soudů v trestních věcech. Může toliko posoudit, zda trestní soud při výkladu trestních zákonů nepřekročil interpretační zásady, kterým je přiznávána ústavněprávní relevance (blíže k tomu nejnověji nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 284/12 ze dne 3. května 2012, dostupný v internetové databázi NALUS a další rozhodnutí tam citovaná).
V ústavní stížnosti jsou uplatněny totožné argumenty, na nichž stěžovatel založil svou obhajobu v trestním řízení. Obecné soudy se všemi výše uvedenými námitkami již opakovaně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vysvětlily, proč je tyto námitky třeba považovat za neopodstatněné. Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že obecným soudům nelze z hlediska interpretace a aplikace trestněprávních norem žádná pochybení vytýkat.
Po stránce skutkových zjištění lze odkázat na rozsudek nalézacího soudu, jenž průběh a výsledky dokazování detailně popsal a adekvátním způsobem hodnotil. Ústavní soud ve světle spisového materiálu nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že by se skutková zjištění obecných soudů opírala o důkazy získané nezákonným způsobem. I v případě, že by policie skutečně prohledávala automobil stěžovatele v rozporu s procesními přepisy před sdělením obvinění, netýkalo by se toto pochybení klíčových usvědčujících důkazů, na nichž napadená rozhodnutí spočívají (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 2260/10 ze dne 15. 3. 2012).
Také výhrady stěžovatele k dílčím kriminalistickým expertizám se jeví v daném případě jako nerelevantní, neboť nalézací soud svůj závěr o vině stěžovatele opíral o rozsáhlý souhrn dalších důkazů, včetně úplného doznání stěžovatele, které učinil v přípravném řízení a v němž podrobně popsal, jak trestnou činnost prováděl. Protokol o výpovědi stěžovatele z přípravného řízení byl v hlavním líčení přečten za podmínek §207 odst. 2 tr. řádu. Nelze přehlédnout, že stěžovatel po svém zadržení orgány Policie ČR vydal velké množství mincí a velké množství vrtáků a dalšího náčiní, které korespondovalo s mechanoskopickými stopami na místech, kde docházelo ke spáchání jednotlivých útoků. Zjištění, že stěžovatele je třeba brát k odpovědnosti za všechny dílčí útoky uvedené ve výroku o vině, nalézací soud založil mimo jiné na úvahách o zcela obdobném způsobu provedení a těsné časové souvislosti, v níž byly jednotlivé útoky spáchány. Kromě toho vzal obecný soud v úvahu i skutečnost, že stěžovatel se obdobné trestné činnosti v minulosti dopouštěl opakovaně.
Ústavní soud se v projednávané věci zabýval především tou částí argumentace stěžovatele, v níž bylo namítáno porušení zásad vyjádřených v článku 40 odst. 5 a odst. 6 Listiny. Konkrétně jde o námitku, že před vydáním napadeného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích bylo ohledně některých dílčích útoků pravomocně rozhodnuto již rozsudkem Okresního soudu v Trutnově dne 25. 7. 2002 sp. zn. 2 T 348/2002. Stěžovatel zastává právní názor, že pro případ, že by bylo postupováno podle znění trestního řádu platného před účinností tzv. velké novely č. 265/2001 Sb. (účinnost nastala dnem 1. 1. 2002), byla by ve vztahu k celému pokračování trestného činu jako jedinému skutku dána překážka věci rozsouzené.
Z hlediska posouzení opodstatněnosti námitek stěžovatele mají význam následující skutečnosti:
Všechny útoky, popsané jak v rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově, tak v trestní věci Okresního soudu v Českých Budějovicích, byly spáchány do 31. 12. 2001 a tvoří z hlediska trestního práva hmotného jediný pokračující skutek (viz ust. §89 odst. 3 tr. zák.). Dále je třeba uvést, že výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Trutnově byl sice vyhlášen dne 25. 7. 2002, nabyl však právní moci až po 1. 1. 2006.
Novelizace, provedená zákonem č. 265/2001 Sb., doplnila znění §11 tr. řádu, týkajícího se nepřípustnosti trestního stíhání, o druhý odstavec ("Týká-li se důvod uvedený v odstavci 1 jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání."). Zároveň bylo doplněno nové ustanovení §12 odst. 12 tr. řádu ("Skutkem podle tohoto zákona se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak"). Toto nové trestněprocesní vymezení (či spíše upřesnění) však neznamená, že by z hmotně právního hlediska došlo ke změně v chápání pokračování v trestném činu, o čemž svědčí i to, že ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. ponechal zákonodárce beze změny, a nově doplnil ustanovení §37a tr. zák. (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář - díl. I. 5. vyd. Praha : C.H. Beck, 2005, str. 123.) Po hmotněprávní stránce byly i dodatečně odhalené dílčí útoky nadále trestné, jejich trestnost nezanikla tím, že některé dílčí útoky pokračujícího deliktu byly již mezitím pravomocně odsouzeny. Lze doplnit, že i právní úprava, platná před 1. 1. 2002, kdy §11 tr. řádu ještě neobsahoval dnes platné znění druhého odstavce, neznamenala, že by dodatečně odhalené další dílčí útoky pokračujícího trestného činů byly nestíhatelné z důvodu překážky rei iudicatae. Taková možnost dodatečného stíhání zůstávala zachována cestou obnovy řízení, po jejímž povolení bylo možno dosáhnout jakéhosi "zcelení" všech dílčích útoků pokračujícího deliktu do konstrukce "jediného skutku". Praktické procesní potíže, které tato dřívější (nelogická) právní úprava vyvolávala, byly důvodem změn, které přinesla novela, provedená zákonem č. 265/2001 Sb. Nelze však dojít k závěru, že za skutkové a právní situace, v níž bylo obecnými soudy rozhodováno ve stěžovatelově trestní věci, by nová právní úprava znamenala z hlediska uplatnění principu ne bis in idem zhoršení (či zlepšení) pozice obviněného. Ať již by bylo postupováno podle předchozí nebo nové právní úpravy, bylo možno dojít při rozhodování o vině a o trestu ke stejnému konečnému výsledku.
Pro úplnost je možno dodat, že namítané "překrývání" dílčích útoků pokračujícího trestného činu mezi skutkovými výroky rozsudků Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2007 č. j. 6 T 211/2005-636 a Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 7. 2002 sp. zn. 2 T 348/2002, se týká toliko dvanácti dílčích útoků z celkového počtu 36 útoků. Označený rozsudek Okresního soudu v Trutnově byl při uložení společného úhrnného trestu zrušen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích, takže totožnost skutků, za něž byl definitivně odsouzen, nemůže nadále vzbuzovat pochybnosti, což je pozitivní z hlediska právní jistoty. Uložený úhrnný trest se jeví být proporcionální a odpovídající zákonným kritériím pro výměru trestu.
Stěžovatelovou námitkou o porušení jeho práva na nutnou obhajobu podle §36 odst. 3 tr. řádu, uplatněnou již v průběhu trestního řízení, se důkladně zabývaly obecné soudy, zejména Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. 7 Tdo 704/2008 a Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 8. 12. 2008 sp. zn. 23 To 714/2008. Tyto soudy poukázaly na to, že trestní stíhání bylo nejprve zahájeno policejním orgánem dne 10. 12. 2001 pro trestné činy, u nich výše trestní sazby nevyžadovala nutnou obhajobu [nejpřísněji postižitelný dle tohoto sdělení obvinění byl trestný čin poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. a) tr. zák., ohrožený trestem do tří let odnětí svobody]. Teprve v průběhu řízení před soudem I. stupně byl skutek kvalifikován podle druhého odstavce tohoto ustanovení - s trestní sazbou do šesti let; v soudním řízení byl obžalovaný řádně zastupován obhájcem. Tyto soudy také vyvrátily námitku, že obviněný nebyl údajně způsobilý se náležitě hájit z důvodu své neurastenie.
Těmto závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout a v podrobnostech na ně lze odkázat.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu