ECLI:CZ:US:2012:3.US.2649.12.1
sp. zn. III. ÚS 2649/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., zastoupeného JUDr. Petrou Jakešovou, Ph.D., advokátkou v Olomouci, Polská 232/59, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. března 2012 č. j. 70 Co 537/2011-824 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. května 2011 č. j. 0 P 136/2007-570, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a práva, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Stěžovateli (jako otci) bylo uloženo prvoinstančním soudem přispívat na výživu nezletilého syna částkou 3 000 Kč měsíčně a nezletilý syn L. byl pro dobu po rozvodu svěřen do výchovy matce. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které směřovalo do částky výživného, jež mu byla určena podle jeho názoru v rozporu s tím, jaké jsou jeho skutečné majetkové a výdělkové poměry a možnosti. Soud druhého stupně rozhodnutí prvoinstančního soudu změnil tak, že stěžovatel je povinen platit výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně. Stěžovatel v rámci své ústavní stížnosti namítá, že mu bylo znemožněno účastnit se jednání před odvolacím soudem, když se řádně omluvil z jednání 26. 3. 2012, když informoval svou právní zástupkyni dne 23. 3. 2012 o nutnosti podstoupení neodkladného lékařského zákroku ve Fakultní nemocnici v Olomouci. Stěžovatel dále sdělil své právní zástupkyni, že si přeje se soudního jednání zúčastnit. Stěžovatel rovněž informoval e-mailem druhoinstanční soud a požádal o odročení jednání, kterému však Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci nevyhověl. Stěžovatel má za to, že tímto postupem soudu druhého stupně došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.
Po zvážení argumentů, obsažených v ústavní stížnosti, a posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva,
a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti postupu obecného soudu, nicméně zcela opomíjí jeho odůvodnění, které spočívá na tezi, že stěžovatel nepožádal o odročení včas a řádně. Předvolání k jednání bylo doručeno zástupkyni stěžovatele vložením do schránky adresáta dne 7. 3. 2012. Pokud si zástupkyně bezprostředně poté zásilku nevyzvedla, dozvěděla se o termínu konání odvolacího jednání dne 13. 3. 2012, jak vyplývá z její e-mailové zprávy zaslané stěžovateli. Stěžovatel požádal o odročení jednání až v den konání odvolacího jednání, přičemž z jím předložených listin jednoznačně vyplývá, že jeho hospitalizace v nemocnici byla již dříve plánovaná. V projednávané věci nepřítomnost účastníka nebránila provést důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu a navíc stěžovatel sám telefonicky dne 23. 3. 2012 informoval odvolací soud mimo jiné o tom, že veškeré listinné důkazy předal své zástupkyni, kterou také informoval o svých aktuálních poměrech. Soud proto jednal dle §101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti stěžovatele.
Jak vyplývá z napadaných rozhodnutí, obecné soudy se věcí stěžovatele podrobně zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, včetně toho, proč nepovažují stěžovatelovu žádost o odročení za podanou řádně a včas. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 o. s. ř. a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu