ECLI:CZ:US:2012:3.US.2800.12.1
sp. zn. III. ÚS 2800/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., právně zastoupené JUDr. Rudolfem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Trojdílná 13/440, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územní odbor Olomouc, Oddělení hospodářské kriminality SKPV ze dne 11. 4. 2012 č. j. KRPM-1726-38/TČ-2012-140581-04 a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2012 č. j. 0 Nt 4003/2012-5, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu bylo dne 23. 7. 2012 doručeno podání, v němž stěžovatelka svou včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá v záhlaví označená rozhodnutí okresního soudu a policejního orgánu a domáhá se jejich zrušení.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími mělo být zasaženo do jejích základních práv zakotvených ve článku 11 odst. 1, článku 2 odst. 1, článku 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 1, 4 a článku 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Shora uvedenými rozhodnutími měla být dále dotčena práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a 3 a článku 38 odst. 2 Listiny.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo dne 11. 4. 2012 rozhodnuto usnesením výše uvedeného orgánu Policie České republiky (dále jen "policie" nebo "policejní orgán") č. j. KRPM-1726-38/TČ-2012-140581-04, vydaným po předchozím souhlasu státního zástupce, o zajištění bytové jednotky ve vlastnictví stěžovatelky číslo X, LV XXX, nacházející se ve třetím nadzemním podlaží bytového domu A, B, C, D a F na ul. B. v J. a dalšího příslušenství, náležejícího k bytové jednotce. Tímto rozhodnutím, vydaným dle §79d zákona č. 141/1961 Sb. trestního řádu (dále jen "tr. řád") na základě podezření, že předmětná nemovitost mohla být výnosem z trestné činnosti, bylo stěžovatelce jako vlastníku zakázáno jakkoliv se shora uvedenou nemovitostí disponovat, zejména ji převést na třetí osobu či ji zatížit.
Výše uvedené usnesení bylo vydáno v souvislosti s prověřováním pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "tr. zák."), kterého se měl dopustit otec stěžovatelky J. M., tím, že dne 17. 10. 2009 uzavřel v Olomouci, jako zástupce společnosti Klotz LLC s M. H. Servisní smlouvu o zprostředkování úvěru ve výši 1.300.000,- €, jíž byla stanovena záloha ve výši 150.000,- €, kterou M. H. dne 19. 10. 2009 zaslal na účet podezřelého J. M., přičemž předmětný úvěr nebyl M. H. nikdy zprostředkován a ani mu nebyla vrácena jím zaplacená záloha. Na základě dalšího prověřování bylo zjištěno, že výše uvedená záloha byla zaslána na bankovní účet, jehož majitelem je společnost Klotz LLC, přičemž jeho jedinými disponenty byli J. M. a podezřelý J. M. Jak má vyplývat z údajů získaných od bankovního ústavu, byla z peněžních prostředků uložených na výše uvedeném bankovním účtu dne 2. 11. 2009 převedena částka 900.000,- Kč, jež byla použita na doplacení kupní ceny shora uvedené bytové jednotky ve vlastnictví stěžovatelky.
Proti shora uvedenému usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka v zákonné lhůtě stížnost. Tato stížnost byla zamítnuta usnesením Okresního soudu v Olomouci č. j. 0 Nt 4003/2012-5 ze dne 8. 6. 2012 jako nedůvodná.
II.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost shora uvedeného usnesení okresního soudu a jeho rozpor se zákonem. Stěžovatelka se domnívá, že výroková část daného usnesení postrádá náležitosti stanovené zákonem, a poukazuje na chyby v psaní a nesprávné uvedení zákonného ustanovení vyskytující se v odůvodnění usnesení.
Stěžovatelka obě napadená usnesení označuje za "svévolná rozhodnutí nemající oporu ve spravedlivém procesu". Tento názor odůvodňuje tím, že ačkoliv je její otec podle policie podezřelým ze spáchání shora popsaného trestného činu, nebylo proti němu za dobu déle než ročního prověřování dosud zahájeno trestní stíhání. Stěžovatelka nezpochybňuje, že k zaplacení části kupní ceny bytu došlo z prostředků společnosti Klotz LLC, avšak má za to, že právní vztah mezi ní a touto společností se nikterak nevztahuje k údajnému trestnému činu, z nějž je podezřelý její otec J. M. Stěžovatelka dále namítá nevinu svého otce a polemizuje se zjištěními orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatelka se domnívá, že policie ani soud nevycházely při rozhodování o zajištění nemovitosti z objektivně zjištěného stavu, a tvrdí, že v předmětném řízení dochází k záměrnému zkreslování, opomíjení a překrucování důkazů.
Stěžovatelka je navíc přesvědčena o nezákonnosti zajištění její bytové jednotky co do rozsahu, neboť koupě předmětné bytové jednotky byla údajným výnosem z trestné činnosti financována jen zčásti, zatímco zajištění nemovitosti je realizováno v plném rozsahu.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na zásah do jejího vlastnického práva garantovaného článkem 11 odst. 1 Listiny. V této souvislosti se dovolává předchozí judikatury Ústavního soudu, jež stanoví, že plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce.
III.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení a rovněž spis vedený u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 0 Nt 4003/2012. Vyjádření účastníků byla stručná a ve své podstatě jen odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí, a proto Ústavní soud považoval za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovatelce k replice.
IV.
Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát vyslovil tezi, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou založeny především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících konkrétní řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, nález č. 78, str. 243). Ústavní soud dále opakovaně zdůraznil, že možnost zasahovat do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí. Trestní řízení je podle názoru Ústavního soudu zákonem upravený proces jež co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze i soudnímu přezkumu. Přezkum rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení v rámci ústavního soudnictví má proto podle názoru Ústavního soudu své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se jejich postup zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 665/12 dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
Právo vlastnit majetek, zakotvené v článku 11 odst. 1 Listiny, resp. článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož se stěžovatelka dovolává, není právem absolutním a stát do něj může za splnění určitých podmínek zasahovat. Podmínky stanovené Listinou jsou následující: zásah musí být uskutečněn na základě zákona, musí být nezbytný v demokratické společnosti a musí sledovat legitimní cíl.
Zajištění majetkových hodnot podle §79a a násl. tr. ř. představuje institut mající za úkol zajistit dosažení účelu trestního řízení, a to za cenu dočasného omezení vlastnického práva dotčené osoby. Při jeho uplatnění však nedochází k odejmutí daných prostředků majiteli, ale pouze k omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Omezení vlastnického práva dotčené osoby představuje při zachování v zákoně specifikovaných podmínek legitimní zásah, přiměřený cíli sledovanému právní úpravou. Tímto cílem je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
Ústavní soud v rámci své dřívější rozhodovací činnosti stanovil požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot (§79a a násl. tr. ř.) z pohledu ústavního rámce kladeny. Tyto požadavky jsou zformulovány do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (článek 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (článek 2 odst. 2, článek 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (článek 1 odst. 1 Ústavy a článek 2 odst. 2 a 3 Listiny).
Jak již bylo Ústavním soudem několikrát zdůrazněno, posouzení konkrétních podmínek odůvodňujících zajištění majetkové hodnoty je především věcí orgánů činných v trestním řízení včetně obecných soudů. Ty musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení uvážit, zda zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí ze strany orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud do tohoto rozhodování není oprávněn zasahovat, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Z preventivní povahy zajišťovacích institutů pak přirozeně vyplývá, že rozhodování o nich nemůže spočívat na principu jistoty bez důvodných pochybností, jak tomu má být u rozhodnutí meritorních. Rozhodování o zajištění bude vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li zajištění realizováno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1053/12).
Ústavní soud musí opětovně poukázat na aspekt dočasnosti institutu zajištění nemovitosti, který stěžovatelce zaručuje právo v souladu s §79d odst. 8 tr. řádu kdykoli žádat o zrušení nebo omezení zajištění. Dle odstavce sedmého téhož ustanovení orgán činný v trestním řízení zajištění zruší nebo je omezí i bez návrhu dotčené osoby, jestliže zajištění nemovitosti pro účely trestního řízení již není nutné, nebo zajištění nemovitosti není nutné ve stanoveném rozsahu.
Na základě zevrubného prostudování relevantních dokumentů Ústavní soud shledal, že zajištění majetku stěžovatelky bylo provedeno příslušnými orgány v souladu se zákonem.
Zajištění nemovitosti bylo v posuzovaném případě učiněno v kontextu trestního řízení s podezřením, že část finančních prostředků, za které stěžovatelka nemovitost pořídila, mohou být výnosem z trestné činnosti, kterou byla poškozenému způsobena škoda ve výši 900.000,- Kč. Zajištění majetkové hodnoty jako prostředek zajištění nároku poškozeného je při splnění výše uvedených podmínek nepochybně legitimním a nezbytným nástrojem, který ospravedlňuje dočasné omezení stěžovatelčina vlastnického práva.
Co se týká dalších konkrétních námitek stěžovatelky, Ústavní soud konstatuje, že pouhé písařské chyby, vyskytující se v odůvodnění předmětného usnesení okresního soudu, nezakládají nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť jde o zřejmé nesprávnosti nemající jakýkoliv vliv na samotnou podstatu rozhodnutí. Pokud jde o rozsah zajištění nemovitosti, z charakteru tohoto institutu i právní povahy bytové jednotky vyplývá, že předmětem zajištění nemůže být pouze část předmětné nemovitosti odpovídající rozsahu zajišťované hodnoty, přestože zajišťovaná částka je nižší než hodnota celé nemovitosti.
V otázce souvislosti plynutí času s požadavkem přiměřenosti zásahu do základních práv je s ohledem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu třeba konstatovat, že pokud by omezení vlastnického práva stěžovatelky trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, tak by s ohledem na další okolnosti mohl být tento zásah opravdu vyhodnocen jako neproporcionální. Zajištění bytové jednotky stěžovatelky však tímto nedostatkem zatíženo v současné době není, a nelze argumentovat skutečností, že by k němu v budoucnu potenciálně mohlo dojít.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu