ECLI:CZ:US:2012:3.US.2812.12.1
sp. zn. III. ÚS 2812/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti ddoM s. r. o. se sídlem Lužická 1033/4, 120 00 Praha 2, zastoupené Mgr. Danou Burdovou, advokátkou se sídlem Hybernská 24, 110 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. dubna 2012 č. j. 29 Cdo 448/2011-120, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2010 č. j. 10 Cmo 78/2010-88 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2010 č. j. 189 Cm 1/2009-67, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2012, stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatelka uvádí, že JUDr. Emilem Janečkem, insolvenčním správcem dlužnice ČESKÁ MEDIA AMERCOM, s. r. o. (v dřívějším řízení v procesním postavení žalované) jí bylo oznámeno zapsání některých jejích pozemků do soupisu majetkové podstaty dlužnice z důvodu nesplnění podmínky uvedené v ustanovení §196a obchodního zákoníku. V následném řízení o žalobě stěžovatelky na vyloučení předmětných nemovitostí z majetkové podstaty dlužnice soud prvního stupně žalobu zamítl, přičemž Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2010 č. j. 10 Cmo 78/2010-88 tento rozsudek potvrdil. Podle názoru stěžovatelky se však výše označený odvolací soud v odůvodnění rozsudku nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami, což prý činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Potvrzující rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které dovolací soud jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelka v souvislosti s odmítavým usnesením dovolacího soudu poukazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, v němž byla řešena problematika neplatnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení §196a obchodního zákoníku za situace, v níž byla ve smlouvě o převodu majetku sjednána cena tržní (tedy cena obvyklá v daném místě a čase) a tvrdí, že se dovolací soud tímto svým závěrem v napadeném usnesení neřídil, resp. jeho závěry nerespektoval. Dovolacímu soudu a soudům obecným stěžovatelka vytýká, že na věc nesprávně aplikovaly ustanovení §196a odst. 3 obchodního zákoníku a tím stěžovatelku zasáhly v jejím vlastnickém právu.
Závěrem stěžovatelka navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
II.
Jak se zjišťuje z přiložených listin, Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky na vyloučení ve výroku I rozsudku identifikovaných pozemků z konkursní podstaty dlužníka s odůvodněním, že kupní smlouva ze dne 29. 5. 2006, uzavřená mezi stěžovatelkou a dlužníkem, je ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení §196a odst. 3 obchodního zákoníku.
Předmětné nemovitosti nabyla stěžovatelka za dohodnutou cenu ve výši 500 000,- Kč, přičemž v době uzavření této kupní smlouvy byl jediným jednatelem dlužníka P. A. W., který v době zápisu stěžovatelky do obchodního rejstříku spolu s M. F. byl společníkem a jednatelem stěžovatelky.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž souhlasil i se závěry z něj vyplývajícími.
Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které dovolací soud usnesením odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že i když v dané věci bylo dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., "stěžovatelka v dovolání žádné otázky, z nichž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá".
Podle názoru dovolacího soudu stěžovatelkou zpochybněné závěry odvolacího soudu ohledně omezení, kterým podléhá prodej nemovitostí podle ustanovení §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák.") a polemika stěžovatelky se závěrem o fyzických osobách, které činí právní úkony jménem právnické osoby a jsou ve smyslu ustanovení §196a obch. zák. osobami blízkými této právnické osobě, nečiní závěry odvolacího soudu zásadně právně významné, neboť jsou v souladu s platnou judikaturou.
III.
Po seznámení se s předloženými doklady dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu proto není ochrana "běžné" zákonnosti, ale ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako obecné soudy v odvolacím řízení, a aby věc posuzoval z hlediska "běžné" zákonnosti.
Ústavněprávní argumentace v souvislosti s tvrzením stěžovatelky o porušení jejích základních práv se soustřeďuje na polemiku s právním názorem obou obecných soudů, které s odkazem na ustanovení §196a obch. zák. konstatovaly, že v předmětné věci došlo k nerespektování smyslu a účelu ustanovení §196a odst. 3 obch. zák., proto je kupní smlouva ze dne 29. 8. 2006, uzavřená mezi stěžovatelkou a dlužníkem, ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku neplatná ex lege.
Z obsahu ústavní stížnosti tak plyne, že je napadána intepretace tzv. jednoduchého práva obecnými soudy, do níž přísluší Ústavnímu soudu zasahovat pouze v případě, pokud výkladem nebo aplikací jednoduchého práva dochází k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Takové porušení základních práv stěžovatelky Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dává najevo, že ústavněprávní přezkum pokládá za výraz běžného (dalšího) instančního opravného prostředku, jímž však není.
V projednávané věci je zřejmé, že stěžovatelka v souvislosti s rozhodováním obou obecných soudů žádné konkrétní výhrady, schopné dosáhnout ústavněprávní roviny a tedy přezkumu ze strany Ústavního soudu, nepředkládá. Pouhá polemika s právními názory obecných soudů sama o sobě této podmínky nedosahuje. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že se odvolací soud jejími námitkami nezabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi řádně nevypořádal. Právní názor, který ve shodě se soudem prvního stupně ve věci odvolací soud zaujal, je zcela v souladu s platnou soudní judikaturou, na niž ostatně jako na správnou poukázal rovněž dovolací soud. Z tohoto důvodu má Ústavní soud za to, že rozhodnutí obecných soudů jsou akceptovatelná a předvídatelná.
V souvislosti s rozhodnutím dovolacího soudu o odmítnutí dovolání je třeba stěžovatelce připomenout, že v případě posuzování přípustnosti tzv. nenárokového dovolání je plně v dispozici dovolatele a jeho právního zástupce zda a nakolik kvalifikovaně vymezí ve svém mimořádném opravném prostředku obecnou právní otázku, kterou by v souvislosti s rozhodnutím odvolacího soudu v konkrétní věci bylo možné považovat za otázku po právní stránce zásadně právně významnou a z tohoto důvodu se jí také v rámci dovolacího řízení zabývat. Není tedy ponecháno na vůli dovolacího soudu, aby sám takové právní otázky vyhledával, či je za dovolatele formuloval. V odmítnutí nepřípustného dovolání nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatelky.
Nad rámec výše uvedeného lze v souvislosti s právními závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 poznamenat, že účelem ve věci aplikovaného ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. je nejen ochrana společnosti před zneužitím postavení jejích orgánů, společníků a dalších osob oprávněných tuto společnost zavazovat navenek, ale i zajištění ochrany práv třetích osob, např. jejích věřitelů před vyváděním jejích aktiv za nepříznivých ekonomických podmínek na jiné fyzické a právnické osoby.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
S ohledem na krátkost lhůty projednání předmětné ústavní stížnosti a jejího odmítnutí, Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby dále reagoval na návrh stěžovatelky na odklad výkonu napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu