ECLI:CZ:US:2012:3.US.2909.12.1
sp. zn. III. ÚS 2909/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila soudce zpravodaje, Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. D., zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Kostelní náměstí 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2012 č. j. 1 Afs 32/2012-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2006 č. j. 4835/06-1500, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích, jímž finanční úřad pro opožděnost zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva.
O žalobě proti rozhodnutí žalovaného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 4. 2011 č. j. 1 Afs 32/2012-30, tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. Podle soudu je povinností správce daně dle §32 zákona o správě daní a poplatků upozornit v poučení rozhodnutí na případné vyloučení odkladného účinku; jestliže však odvolání má ze zákona odkladný účinek (resp. odkladný účinek není vyloučen), nemusí poučení takové upozornění obsahovat, a tudíž jeho "absence" nemá vliv na délku zákonné lhůty pro odvolání. Jako důvodnou soud neshledal ani námitku nedostatku odůvodnění rozhodnutí o zřízení zástavního práva.
Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a Nejvyšší správní soud ji ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. V podrobném odůvodnění k námitce ohledně povinnosti správce daně poučit o odkladném účinku odvolání soud s odkazem na §32 odst. 2 písm. f) zákona o správě daní a poplatků uvedl, že adresát rozhodnutí musí být v poučení upozorněn na odkladný účinek pouze tehdy, je-li vyloučen. Není-li odkladný účinek vyloučen, "zmínka o něm v poučení být nemusí a zásadně ani nemá místo, neboť správní orgán by zde jednal nad rámec zákonem stanovené povinnosti, byť zpravidla bez negativních důsledků pro adresáta rozhodnutí". Jako nedůvodnou (s podrobným zdůvodněním) poté shledal i námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel (obdobně jako předtím v žalobě a kasační stížnosti) setrvává v názoru, že je-li základní náležitostí rozhodnutí poučení o opravném prostředku dle §32 odst. 2 písm. f) zákona o správě daní a poplatků, nelze z tohoto ustanovení současně dovodit, že takovou náležitostí není poučení o jeho účincích, tedy zda opravný prostředek má či nemá odkladný účinek. Je tudíž přesvědčen, že absence poučení o odkladném účinku opravného prostředku "má důsledek uvedený ve větě první §32 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, tedy že podané odvolání do šesti měsíců ... je podáno včas".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán v tomto případě Nejvyšší správní soud.
Stěžovatel v nyní posuzované věci identifikuje svoji námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a nepřípustně ji spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek soudního řízení správního dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů žalovaného i správních soudů (zde zejména Nejvyššího správního soudu) ohledně rozsahu poskytnutého poučení v rozhodnutí správního orgánu [§32 odst. 2 písm. f) zákona o správě daní a poplatků], pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) jakkoliv nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané. Podstatné též je, že ústavní stížností napadené rozhodnutí soud srozumitelně a logicky (akceptovatelně) odůvodnil, a to je pro shora vymezený ústavněprávní přezkum postačující.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu