ECLI:CZ:US:2012:3.US.2934.12.1
sp. zn. III. ÚS 2934/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s r. o., se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2012 č. j. 135 EC 211/2010-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydaného v jeho občanskoprávní věci, a to ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech tohoto řízení.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zavázal žalovaného V. B. zaplatit stěžovateli 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatel nabyl postoupením, a o nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Nákladový výrok soud odůvodnil úsudkem, že náklady řízení procesně úspěšného stěžovatele nepokládá za účelně vynaložené. Vyšel přitom ze zjištění, že stěžovatel podal u tohoto soudu samostatně "minimálně jednu další" žalobu proti témuž žalovanému o zaplacení dlužného jízdného (ve věci sp. zn. 180 EC 460/2009, sp. zn. 164 EC 208/2010), v řízení o níž mu byly již náklady řízení v plné výši přiznány. Podle soudu měl stěžovatel (s ohledem na charakter dané pohledávky) uplatnit všechny odpovídající nároky jednou žalobou; pakliže tak neučinil, nemůže po žalovaném požadovat jednotlivě vzniklé náklady řízení vícekrát. Podle soudu je přitom zjevné, že důvodem samostatných žalob bylo právě navýšení očekávaně přiznaných nákladů řízení (advokátního zastoupení), což však je namístě kvalifikovat jako zneužití práva, pročež mu nelze poskytnout ochranu.
V ústavní stížnosti stěžovatel těmto úvahám obsáhle oponuje a namítá, že soud své rozhodnutí dostatečně nezdůvodnil a neuchýlil se ani ke svému "diskrečnímu oprávnění ve smyslu §150 či §151 odst. 2 o. s. ř.". Jeho postup proto považuje za svévolný, v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti, který vybočuje z mezí ústavnosti. S poukazem na čl. 37 odst. 2 Listiny pak tvrdí, že měl právo na zastoupení advokátem od počátku řízení a to bez ohledu na jeho skutečnou složitost, jelikož jeho průběh nemohl dopředu předvídat. K podpoře svých tvrzení pak poukazuje na právní názory obsažené v dřívějších rozhodnutích Ústavního soudu, jakož i v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Rozhodné zde pak je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, identifikuje se ústavními stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl (viz kupříkladu nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012, a tam označená rozhodnutí další, včetně nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012), jimiž právní názor zastávaný obecnými soudy v otázce nákladů řízení ve věcech tzv. formulářových žalob zhodnotil jako ústavně konformní. Nosné důvody těchto rozhodnutí jsou stěžovateli známy, a proto postačí na ně jen odkázat.
Ke stěžovatelově námitce, že soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc před soudem, postačí poznamenat, že hodnocení účelnosti vynaložených nákladů k naplnění podmínky dle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., o což jde v dané věci, je věcí jinou; obě spolu souvisí, nikoli však neoddělitelně.
Výše předznačený závěr, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je tím doložen.
Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu