ECLI:CZ:US:2012:3.US.2957.11.1
sp. zn. III. ÚS 2957/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu T. L., právně zastoupeného JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem Politických vězňů 27, Kolín IV., proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 3. 2011 č. j. 4 T 118/2011-63 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011 č. j. 9 To 269/2011-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 4. 10. 2011 se stěžovatel domáhal z důvodů podrobně v ústavní stížnosti vylíčených zrušení shora uvedených rozhodnutí ve své trestní věci. Stěžovatel v odůvodnění svého návrhu prohlásil, že ve své trestní věci podal zároveň dovolání k Nejvyššímu soudu, má však za to, že je možno o jeho ústavní stížnosti rozhodnout, aniž by bylo rozhodnuto dovolacím soudem.
Podání stěžovatele neodpovídalo některým formálním náležitostem návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud však považoval za nadbytečné vyzývat stěžovatele k odstranění těchto vad, neboť ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním je rozhodovací praxí Ústavního soudu setrvale považována za nepřípustný návrh ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 405/10, sp. zn. I. ÚS 862/12 dostupná na http://nalus.usoud.cz ).
Dle citovaného ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Za procesní prostředek k ochraně práva považuje zákon jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí.
V projednávané věci stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností i dovolání. Posouzení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku v daném případě nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu a stěžovatel má možnost podat proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a rozhodnutí obecných soudů jemu předcházejícím v řádné lhůtě ústavní stížnost po skončení řízení o dovolání. Není důvodu, aby Ústavní soud v dané věci paralelně rozhodoval či vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu. Je totiž třeba poukázat na podstatný znak ústavní stížnosti v poměru k opravným prostředkům dostupným v rámci obecného soudnictví, jímž je subsidiarita. Nejenom Ústavní soud, ale primárně i obecné soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům (srov. článek 90 a článek 4 Ústavy). Ústavní soud nemůže vykročit z role posledního útočiště osob přesvědčených o porušení svých ústavně zaručených práv či svobod a zkoumat jejich námitky, aniž by k poskytnutí ochrany jejich právům nejdříve nedal prostor obecným soudům.
V subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2012
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj