ECLI:CZ:US:2012:3.US.2997.11.1
sp. zn. III. ÚS 2997/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. G., zastoupené JUDr. Věrou Neradovou, advokátkou v Praze 2, Francouzská 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011 č. j. 3 Ads 55/2011-109 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2011 č. j. 19 Cad 135/2009-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Argumentace stěžovatelky
1. Dne 7. 10. 2011 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, když má za to, že jí bylo odepřeno právo na soudní ochranu, resp. že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivé projednání věci dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). To mělo rovněž vést k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva být zabezpečena v případě nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 Listiny. Domnívá se, že oba soudy překročily své pravomoci při hodnocení jejího zdravotního stavu, nepřihlédly, resp. nesprávně vyhodnotily závěry znaleckého posudku a tím též nesprávně vyhodnotily podklady pro stanovení jejího zdravotního stavu, neboť nejsou oprávněny při existenci rozdílných závěrů o diagnóze přiklonit se bez závěru revizního znalce k jedné diagnóze a pominout jinou. Navrhla proto zrušení obou soudních rozhodnutí.
II.
Skutkové okolnosti případu
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že stěžovatelce byl rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 21. 5. 2009 č. 555 619 7471 odňat částečný invalidní důchod podle ustanovení §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."), v návaznosti na posudek Okresní správy sociálního zabezpečení v Karviné (dále jen "OSSZ v Karviné") ze dne 16. 2. 2009, podle něhož nebyla částečně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 25 %, nikoli nejméně o 33 %, jak to předpokládá §44 zákona č. 155/1995 Sb. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla žalobou, která byla zamítnuta Krajským soudem v Ostravě. O následné kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že ji zamítl.
3. Stěžovatelka ve své stížnosti namítá, že tato rozhodnutí trpí z hlediska práva na spravedlivé projednání věci závažnými vadami. Konkrétně nesouhlasí s tím, že orgány sociálního zabezpečení setrvaly na závěrech posudku, který byl vyhotoven lékařem OSSZ v Karviné. Ten byl následně přezkoumán Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV") se sídlem v Ostravě a k námitkám stěžovatelky následně posudkovou komisí téhož ministerstva se sídlem v Brně. Tyto komise dospěly k závěru, že zdravotní stav stěžovatelky odpovídá míře poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti dle položky 2.b), oddílu F, kapitoly XV přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., ve znění platném ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalované, na 25 %. Konkrétně se jedná o "degenerativní změny na páteři a ploténkách s lehkým funkčním postižením zpravidla více úseků páteře, s občas vystupujícími projevy nervového a svalového dráždění (např. cervikokraniální syndrom, cervikobrachiální syndrom, lumbální syndrom, ischialgie, syndrom sakroiliakálního skloubení, občasné blokády), slabostí svalového korzetu, omezením pohybu v postiženém úseku, omezení pro vynucené polohy a fyzicky náročné aktivity". Míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti byla stanovena v uvedené položce 2.b) na horní hranici procentního rozmezí po komplexním posouzení s ohledem na závažnost dalších zdravotních postižení a s ohledem k dosaženému základnímu vzdělání (nevyučená). Stěžovatelka v průběhu řízení předložila znalecký posudek ze dne 16. 8. 2010 č. 1030710, který byl vypracován soudním znalcem z oboru neurologie. Z tohoto posudku vyplývalo, že stěžovatelka trpí "středně těžkým postižením více úseků páteře (krční a bederní), recidivujícími silnější projevy nervového dráždění (kořenový syndrom), které opakovaně vyžádaly hospitalizaci a jsou prokázané EMG, středně těžkou statickodynamickou insuficienci s instabilitou páteře". Z právního hlediska tento závěr umožňoval posoudit věc nikoli podle položky 2.b) shora citované prováděcí vyhlášky, nýbrž podle položky 2.c), kde je již stanovena míra poklesu pracovní schopnosti v rozpětí 30 až 40 %, nikoli 15 až 25 % jako v případě položky 2.b). K tomuto posudku byl na žádost Krajského soudu v Ostravě vypracován opět posudkovou komisí MPSV v Brně doplňující posudek, který se se závěry znalce o středně těžkém postižení více úseků páteře zcela neztotožnil. Následně Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že se ve znaleckém posudku závěry znalce v zásadě neliší od diagnóz v posudcích posudkových komisí MPSV v Ostravě a v Brně, navíc nejde o znalce pro odvětví posudkového lékařství. Rovněž Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatelky ze stejných důvodů nevyhověl s poukazem na závěry posudkových komisí MPSV a zdůraznil též, že se ve znaleckém posudku jednalo pouze o diagnózu stěžovatelky a funkční dopad na její zdravotní stav.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla shledána přípustnou a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Na tomto základě posoudil Ústavní soud ústavní stížnost a dospěl k závěru, že tato je zjevně neopodstatněná. Byl přitom veden těmito úvahami.
6. Namítané porušení práva na spravedlivý proces, resp. spravedlivé posouzení věci zaručuje Listina v čl. 36 odst. 1 jak pro soudní řízení, tak pro řízení před jinými orgány veřejné moci. V projednávané věci takové porušení shledáno nebylo. V průběhu řízení dostala stěžovatelka možnost vyjádřit se k závěrům posudkového lékaře a posudkových komisí. Tyto závěry posuzovala navíc další posudková ministerská komise. Stěžovatelkou předložený (byť soudem nevyžádaný) posudek soudního znalce byl soudem přijat jako důkaz a byl odborně posouzen jak z hlediska lékařského odborným orgánem, tak z hlediska právního soudem. Samotný znalecký posudek přitom nemohl stanovit procentní vyjádření zdravotního postižení s ohledem na pověření znalce pouze pro obor neurologie. Navíc Ústavní soud dodává, že ani pro případ, že by se odborné posudkové komise k závěrům nevyžádaného posudku přiklonily, tak by to neznamenalo, že by stěžovatelka byla za všech okolností úspěšná. Zatímco v případě položky 2.c), tedy pro případ označený jako "středně těžké postižení zpravidla více úseků páteře, recidivující silnější projevy nervového a svalového dráždění prokázané EMG, středně těžká statickodynamická insuficience" je stanoveno rozpětí mezi 30 až 40 %, ustanovení §44 zákona č. 155 /1995 Sb. vyžaduje pokles schopnosti k soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33 %, což značí, že vždy ani v případě položky 2.c) cit. vyhlášky k naplnění podmínek §44 cit. zákona dojít nemusí.
7. Námitka jednání soudů ultra vires je rovněž zjevně neopodstatněná. Soudy své možnosti hodnocení v obou rozsudcích obsáhle a přiléhavě odůvodnily, stejně jako zaujaly odpovídající stanovisko k ostatním námitkám (nepřesnosti zdravotní dokumentace) stěžovatelky. Jestliže za této situace neshledaly potřebu dalšího dokazování, tak je to v souladu s průběhem důkazního řízení. Ústavní soud zde připomíná, že soudy ve správním soudnictví přezkoumávají zákonnost rozhodování orgánů veřejné správy k určitému datu, tedy podle stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.), což však nebrání tomu, aby z hlediska zásad tzv. plné jurisdikce zopakovaly nebo doplnily důkazy provedené příslušným správním orgánem (§77 odst. 2 s. ř. s.). Zdravotní stav stěžovatelky tak může být znovu posouzen v novém řízení. To, že stěžovatelka nebyla v již ukončeném řízení úspěšná, nelze považovat samo o sobě za porušení práva na spravedlivý proces.
8. Námitka zásahu do základního práva na zabezpečení v případě nezpůsobilosti k práci byla shledána taktéž zjevně neopodstatněnou. Základním předpokladem je zde předepsaným postupem zjištěná nezpůsobilost k práci, jak to vyžadují v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny zákony a další předpisy vydané k provedení čl. 30 Listiny. Takový stav však podle těchto předpisů shledán nebyl.
9. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že není samo o sobě významné, je-li namítána věcná nesprávnost soudního rozhodnutí. Jeho příslušnost je dána výlučně k přezkumu takových rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v soudním řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod jeho účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jak se z předchozích výkladů podává, taková zásadní pochybení nebyla zjištěna. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu